Najdu někdy lásku?

1 MŮJ BĚŽNÝ DEN

Opět mě probudil můj budík nastavený na 6:00. Kdo si řekl, že má vyučování začít v sedm ráno, byl asi pořádně padlý na hlavu. No nic, pustíme se do mé každodenní ranní rutiny. V klidu (tak v klidu, jak jen to v mé sedmičlenné rodině jde) na záchod, zuby, převléknout a nachystat do školy. Večer jsem si nenachystala, protože mě zdržely jiné věci, podle ostatních důležitější. Mám si dát něco k snídani? Nedám si nic, nestíhám, a navíc mi to jen prospěje...

"Kristýno? Vybereš mi prosím od každého domácí úkol?"

"Jistě, paní profesorko"

Zvedla jsem se ze své židle v první lavici a začala obcházet třídu, i když jsem tušila, že moc lidí mi úkol nedá...

"Jaký úkol?"

"Zapomněla jsem."

"Proč jsi nic nenapsala do skupiny?!"

"Nemám."

No nic, odevzdala jsem pět sešitů z osmnácti a čekala na reakci profesorky Novotné. Ta, jak jsem předpokládala, nebyla ani trochu příjemná.

"Ale děvčátka, to myslíte vážně?! Příští rok vás čeká maturita a vy ani nejste schopné odevzdat jeden úkol? Kdo neodevzdal, dostává malou pětku a píšu si k sobě poznámku - hezky si vás vyzkoušet!" řekla zpoza brýlí profesorka Novotná. Mně kývla jako poděkování a já si sedla zpět do své lavice. Podívala jsem se na telefon, kde mi mezitím přistála spousta notifikací z Messengeru. Všechno od mých skvělých spolužaček, jediný kluk ve třídě se od tohoto dramatu držel daleko.

Všechny zprávy obsahovaly v podstatě to samé. Byly to věci jako: "Krávo!", "Proč sis to jako nechala pro sebe?!", "Šprtko a šplhoune zasranej!" a podobně. Snažila jsem se to vytěsnit.

Po zbytek dne se se mnou nikdo nebavil, ostatně stejně jako každý jiný den. Když mi ve tři hodiny odpoledne skončila škola, vyběhla jsem pryč tak rychle, že jsem se málem srazila s panem profesorem Kučerou, nejvíc v pohodě učitelem na škole. Zamumlala jsem vyhýbavé "pardon" a zmizela.

Sedla jsem si do kavárny na náměstí. Obvykle to nedělám, ale nechtěla jsem být sama, a zároveň se mi nechtělo jít domů. Seděla jsem nad hrnkem kafe, sluchátka v uších a čekala, až odbije alespoň čtvrtá hodina a já mohla v klidu zajít pro Martinku do školky. Šárka už by měla být s babičkou od doktorky doma. Mít mladší sestry je skvělá věc, ale pokud se z nich stanou vaše dcery, je to něco jiného...

Jak se to říká? My o vlku a vlk za humny? Právě mi volala babička. Hovor jsem zvedla a začala klasickým "Ano babi?" a snažila se o nejmilejší tón na světě.

"No nazdar. Kde jste prosimtě?! My už jsme dávno doma a vy nikde!"

"Za chvíli přijdeme, babi. Musela jsem ještě něco dodělat do školy. A navíc, Martince se ve školce líbí. Posledně mi v šatně vynadala, že jsem pro ni přišla brzy." Trochu jsem se zasmála, abych odlehčila situaci. Ale jak se hned ukázalo, babičce moc do smíchu nebylo.

"To jsi jedla vtipnou kaši zase?! Nevidím důvod ji tam nechávat tak dlouho! Víš co, já pro ni zajdu. Nemusíte se obtěžovat, madame! Sbohem!" a flákla s telefonem.

Po skončení hovoru se mi automaticky ve sluchátkách znovu spustila písnička Empty od Letdown a já hned měla slzy v očích. Snažila jsem se je zahnat, ale marně. Po dnešku to bylo opravdu těžké. A vlastně nejen po dnešku, včera ani předevčírem jsem nebrečela, takže se prostě protrhla hráz.

Schovala jsem sluchátka, zhluboka se nadechla, popadla jsem hrnek od kafe a šla zaplatit. Usměvavá slečna se trochu zachmuřila, když mě viděla a se soucitným pohledem se zeptala: "Jdete zaplatit?" Jen jsem kývla a podala jí stokorunu. Vrátila mi drobné a já s pouhým "nashle" opustila kavárnu.