Už jsem skoro v půlce cesty. Svítí sluníčko je začátek léta. Právě jdu k Lenymu. Cestou se stavuju ve Starbucksu pro dvě kafe.
" Prosím dvě latté"
" Tady nebo s sebou..?"
" S sebou. Díky." prohlásila jsem slušně. Poté jsem zaplatila a už spěchala tou dlouhou vydlážděnou cestou, kterou jsem tak dobře znala. Když jsem se ocitla přede dveřmi velkého bílého domu musela jsem se nejdříve zastavit a odložit kelímky, abych mohla zazvonit. Jako obvykle otevřela moje oblíbená Lenyho matka.
" Dobrý den, paní Claresová, Já jdu za Lenym." znuděně, ale i trošku nadšeně jsem spustila.
" No... Tak pojď dál Molly."
" Mo!! Konečně jsi tady!" hned na mě vybalil nebo spíše vykřikl Leny. Snažila jsem se mu naznačit, jestli bychom nemohli jít do jeho pokoje, ale neporozuměl...
" Tak se posaď Molly a povídej! Jak se má maminka?, co ostatní rodinné vztahy? Co ty ve škole?" vychrlila na mě a k tomu nasadila malinko vychytralý výraz. Odpovídat se mi nechtělo, ale něco jsem říct musela... Tak jsem se zhruba po půl hodině jejího vyptávání dostala k Lenymu do pokoje.
" Konečně..." vydechla jsem, došla jsem k němu, sedla si na na něj, obejmula ho, a silně políbila.
" Mo, lásko, co se děje?" zeptal se a já jsem si uvědomila, že to on mě zná nejlépe. To on vždycky pozná, jestli jsem v pořádku nebo ne. Za to jsem mu vděčná.
" Nic, jen... pár problémů ve škole..."odpověděla jsem úplně v pohodě. Já jsem mu to totiž nemohla říct..! On.. naštval by se! Prostě jsem mu nemohla říct, jak velký problém mám s jeho matkou! Je tak otravná! Když jsme spolu s Lenym vždycky vtrhne do pokoje v tom okamžiku, kdy se líbáme. Pak už jenom stačí, vidět její výraz (pro mě jednoduše xicht...)
" Ale no tak! To jsem neviděla! Molly, prosím odejdi domů!" zhnuseně přecedí jeho matka mezi zuby tuto větu. A opět mi zkazí celý den. A takhle je to často.
Najednou jsem rychle vstala z Lenyho náruče a pospíchala ke dveřím a co nejrychleji je zamkla. I když jsem věděla, že má dnes Miriam ( L. matka) noční službu, což znamená, že se vrací až ráno. Také jsem z toho měla radost, protože budeme moct být s Lenym chvíli o samotě...(vlastně celou noc!) a to se tak často nestává. Oběma nám je devatenáct a jeho matka mu stále nevěří. Bojí se ho se mnou nechat. Ona mě nenávidí! Mezitím někdo zaklepal na dveře.
" Zlatíčko!, pojď se rozloučit! Už odcházím!" ozvalo se tlumeně za dveřmi. Leny vyskočil a otevřel.
" Leonardo!, nejsem zvědavá na nějaké nekalosti, které tady budeš dělat!" promluvila k němu jak k dítěti, a já moc dobře věděla, co tím myslí...(mě) a tak jsem jen otráveně zakoulela očima.
" Hmm... Ahoj" a zabouchl jí přímo před nosem. Skoro jsem nemohla jsem uvěřit svým očím. Teď jako kdybych zase viděla ten její výraz i když byla za dveřmi. Hrozně moc mi to vadí, ale zároveň mě to strašné mrzí. Leny prostě dělá to co mu matka řekne. Možná to slabě poruší, když jsem tady já, ale...ale na to už teď nechci myslet, ale přemýšlet o tom co bude dnes večer.
" Mo.." řekl a obdivně si mě prohlížel a přitom mě hladil po tváři. Já jsem mu věnovala lehký malý úsměv. Najednou se ke mně přiblížil a začal mě dlouze líbat. Já jsem se nebránila, protože po té scéně, co předvedla jeho matka, jsem měla opět špatnou náladu... Když skončil tak jsem se zas předvedla já. Přisunula jsem si ho k sobě. Mrkla na něj.
" Leonardo..." také jsem obdivně vydechla. Poté jsem se neudržela a začala ho neskutečně vášnivě líbat. Hrozně moc jsem si to užívala, protože tohle jsem už dlouho nezažila. V domě pořád strašila Miriam. Tvářila se, jakoby nic, ale já moc dobře věděla, že dům neustále obchází a poslouchá nás za dveřmi. Takový pocit mi už dlouho chyběl... Naše líbání bylo tak vroucné, že jsme se od stolu u počítače pomalu přesunuli na postel.
" Miluju tě" pronesl Leny mile a bez ostychu.
" Já tebe taky." pronesla jsem já. Také bez váhání. Pak jsem si ho začala prohlížet. Dělám to hrozně ráda, protože (nevím proč) mě to uklidňuje. Jako vždy jsem viděla tmavě hnědé vlasy až do černa, které mu trčely nahoru. Sice to byl divný účes, ale jemu moc slušel. Když jsem přejela o kousek níž viděla jsem jeho oči. Světle modré až průzračné. Říkám jim: oči huskyho. Nos rovný ideální velikost. Jeho rty?...nepopsatelné. Dokonale vytvarované rty mu přesně zapadaly do obličeje. Horní část těla vypracovaná dolní též. Když jsi to ještě jednou všechno celé přejedu uvědomím si, že bych jeho vzhled nikdy nemohla porovnávat s tím mým. Prostě vzhledově je naprosto dokonalý. Moje vlasy jsou zplihlé a uspořádané jenom jedním směrem a to dolů. Lépe řečeno zmoklá slepice. Mají barvu vysušeného a trochu vyběleného kaštanu. Mé oči mají tu nejobyčejnější barvu a tou je tmavě hnědá. Můj nos je velký a křivý. Rty jsou jako dvě rovná dřívka.
" Mo?"
" Hm?"
" Jsi krásná..." nemohla jsem se ubránit tomu, aby jsem se pousmála.
" Jo a Lily?" zeptal se malinko podrážděně.
" Pro tebe Leonardo nikdy, prosím"
" Jasně, promiň Leny.." odpověděla jsem a přitom jsem se tvářila omluvně a lítostivě. Potom jsme si ještě chvíli povídali o tom, co rodina a tak až do tmy. Šla jsem rozsvítit. Cvakla jsem se zapínačem, ale světlo nikde. Leny se na mě podíval a odběhl dolů, najednou přiběhl a v ruce měl velkou červenou svíčku. Zapálil ji. Pak mě pobídl, abych zas lehla k němu do postele. Neodmítla jsem. No a tak jsme spolu leželi v posteli za svitu svíčky a povídali si vtipné historky. A všude kolem nás byla cítit ta úžasná jahodová vůně...
