Útěk z... knihy

I.

Tsune se udělalo špatně. Začala se jí točit hlava, viděla rozmazaně... Cítila se, jakoby ztrácela půdu pod tlapami. Snažila se zachovat klid, ale nedařilo se. Bylo jí čím dál tím hůř. Po nějaké chvíli jí vcucnul nějaký obrovský vír, který jí odnášel pryč od členů její smečky. Každou chilkou byli menší. Tsune rychle zavřela oči a očekávala nejhorší. Je tohle smrt? Nebo pouze nějaký zlý sen, který ale vypadá trochu moc realisticky? Kdo ví. Zničehonic ucítila bílá vlčice Tsune nesmírnou pichlavou bolest v boku. Zakňučela a doširoka otevřela oči. Už se nenacházela ve víru, ale v místnosti se dveřmi, oknem, psacím stolem, hromadou papírů a psacích potřeb. Netušila, kde je. Stáhla uši k hlavě a znovu tiše zakňučela. Dostala strach. Ležela na zemi s bolestmi a strachem. Ti byli v tuhle chvíli její jediní "společníci". Měla pocit, že je smrti čím dál tím blíž... V tom spatřila záblesk a hned poté na zemi ležícího černo-šedého vlka. Na tváři se jí objevil úsměv. Pomalu a opatrně vstala a přišla k vlkovi blíž. "R-Rishi? Jsi to ty?" zeptala se a něžně do vlka čumákem šťouchla. Vlk rychle zvedl hlavu a začal se rozhlížet kolem. "Kde jsi?!" zavrčel. "Kde jsi, ty zrůdo jedna?! Ty, co mě chceš zabít!" "Ehm... To jsem já, Tsune, tvoje alfa." "Oh, pardon," řekl omluvně vlk a podíval se nad sebe. Spatřil obličej jeho alfy, která se na něj pobaveně usmívala. "Ano, jsem to já... Jsem Rishi. Ale jak tak koukám, kromě Vás jsem tu jediný." Tsunin pohled se změnil z pobaveného na ustaraný. Zadívala se do země a povzdechla si. Její ocas jenom volně visel a špičkou se trochu dotýkal země. "Nemusíš mi vykat, už jsem ti to říkala... Nemám ráda, když mi někdo vyká. A ano, naneštěstí tu nikdo kromě nás dvou ne-" BUM! v místnosti se objevil další vlk. Lépe řečeno vlčice. "Ami?!" vyhrkli Tsune a Rishi současně a šťastně a zároveň trochu nechápavě se na hnědou vlčici růžovým čumákem a modrýma očima dívali. "Acho? Cheje se checo?" zamumlala. V tlamě držela kus masa, proto jí nebylo téměř rozumět. "Kde jsou ostatní? Viděla jsi je? Jdou sem taky? Jsi v pořádku? A... proč tady máš to maso?" zavalila Tsune svou podřízenou hromadou otázek.  Ami položila maso na zem a spustila: "Asi ve víru, ano, asi ano, ano, protože mě to vcuclo ve chvíli, kdy jsem jedla." Tsune poskočilo srdce radostí. Skočila na vlčici, která si zrovna stoupla, a povalila jí zpátky na zem. Oblízla jí čumák a její úsměv se zase rozzářil. "Děkuju, děkuju, děkuju!" zavýskla a objala Ami tlapami. "Děkuji ti za všechna ta oznámení a za to, že jsem se díky tobě dozvěděla kde jsou!" děkovala dál, když měla hlavu zabořenou do Amiiny srsti. Objímala jí čím dál tím silněji. "Argh... Já se-dusím....," řekla přidušeně Ami. Bílá vlčice jí co nejrychleji přestala objímat a seskočila z ní. "Promiň... Nechtěla jsem tě udusit," omluvila se. "Jen mám radost z toho, že se jim nic nestalo. "V pořádku." Ami se zvedla ze země a oddechla si. Podrbala se za levým uchem a zívla. "Jsem nějaká unavená, ale tady bych se asi nedokázala vyspat. Je to tu hrozně malé, stísněné a tmavé. Tolik nových pachů a podmětů je na mě trochu moc." Tsune se rozhlédla kolem. "Máš pravdu. Taky na mě tohle místo nepůsobí moc pěkně. Musíme se co nejrychleji dostat pryč." Začala se rozhlížet kolem. Nejvíce jí zaujalo okno, protože bylo průhledné a vypadalo jako průchod. "Hele! Proč jsme si toho nevšimli dřív? Vždyť tohle je jen nějaká díra, která vede přímo ven!" Rozběhla se proti oknu v naději, že jím proskočí ven. Ale nezdařilo se. Nabourala celou svou vahou do skla, které se pod nátlakem rozbilo na maličké kousíčky,  které byly ostré jako břitva. Tsune odskočila od okna a zůstala stát jako přimražená. Jeden drobný střípek zasekl do čumáku a ten začal v mžiku krvácet. Krev jí stékala po čenichu a z něj pomalu skapávala na zem. "Proč tím nejde projít? Do teď tam nic nebylo, ale jakmile jsem se tím pokusila projít, zaútočilo to na mě a... prostě nevím, jak se odtud dostat. Je to tu malé a uzavřené a toto se zdálo být jako jediná cesta ven... Zklamala jsem vás, omlouvám se..." Jakmile domluvila, spadli do místnosti další tři vlci. Jedna růžová vlčice s fialovými packami a roztomilýma černýma očima, modrý vlk se zeleným čumákem, očima a špičkou ocasu a oranžovo-žlutý vlk s červeným tygrováním na nohách a zádech. "Brácho!" přiběhla Ami ke žlutému vlkovi a olízla mu obličej. "Zdar," pozdravil znuděným tónem a protočil očima. Sedl si na zadek a koukal do zdi. "Proč jsme tady? A jak vás napadlo pořádat porady zrovna na tomhle divnym místě?" zeptal se bezbarvým hlasem. "Tohle není žádná porada," pokusila se mile odpovědět Tsune. "Ale vypadá to tak..." "Vždyť ani nevíme, kde to jsme!" To vlka překvapilo, ale nedával to na sobě znát. "Vážně?" "Jo, Orine!" připletla se do toho Ami. "Jsme tu uvěznění, alfa je trochu zraněná a není odtud úniku. Copak ty nemáš strach? Ty nevíš, že tu můžeme zůstat navždy?" "Ne." Mladá vlčice jen tak tak dokázala zamáčknout slzy. Sedla si vedle svého bratra a opřela si o něj hlavu. "Ty nechceš... zpátky?" "Jasně, že chci. Jenže tam, kam patříme, už se nikdy nevrátíme. Vím to. Cejtim to v kostech." Ami vykulila oči a přitiskla se ke svému bratrovi. Raději už nepromluvila, protože věděla, jakých hnusných odpovědí by se dočkala. "Tím, že budeme jen sedět, se odtud doopravdy nikdy nedostaneme," promluvil po delší době i Rishi, který se procházel po místnosti a hledal něco, čím by se dalo dostat ven. Vyskočil na stůl a začal si prohlížet papíry ležící na stole. "Už jste si prohlížely tyto bílé listy?" položil ostatním otázku. Všichni mlčky zavrtěli hlavou. "To je špatně," pokračoval a vzal jeden do tlamy. Poté ho pustil. Papír tiše dopadl na zem. Byl na něm barevný obrázek několika vlků. Bylo jich celkem sedm: bílá vlčice, černo-čedý vlk, mladá hnědá vlčice s růžovým čumákem, modro-zelený vlk, oranžovo-žluto-červený vlk, růžovo-fialová vlčice a malé šedé vlčátko. Tsune k obrázku přiběhla a pozorně si ho prohlédla. Když jí došlo, co je na ilustraci nakresleno, nemohla ani dýchat. "To jsme my," řekla šeptem. "A je tam i Kiri..." Všichni sklopili zrak. "Kiri..." Růžové vlčici ukápla na zem slza. "Moje malá mrtvá sestřička... Kdyby nezemřela, tak nejsem jenom obyčejná a smutná Katari..."