Koncentrační tábor - jednodílovka

Život bez naděje

Ahoj, jmenuju se Anna, je mi 23 let a jsem z České Republiky. Můj tatínek je čistokrevný žid a mamka tak napůl. A už díky mému původu se není co divit, že jsem v koncentračním táboře.

Jsem tu už čtvrtým dnem a nikdy nevím kdy přijde můj konec. Možná si říkáte teprve čtvrtý den, to je v pohodě, ale pravda je jiná. Krutější. Nevím jestli nemám být ráda, že žiju, ale na to teď nemám ani pomyšlení.

Každý den ráno dostaneme misku s polévkou. No s polévkou... Je to spíš voda co v ní plave jedno kolečko mrkve, kousíček celeru, maličká brambora a něco zeleného. Je jen na nás, kdy si to sníme, ale večer musíme odevzdat prázdné misky. Kdo misku ztratí nebo poničí tak jde rovnou na smrt. No a jednou denně si do té samé misky můžete natočit vodu. Je sice trochu rezavá a špinavá, ale v tu chvíly jste rádi i za to málo. Jak se říká, člověk nikdy neví co má, dokud to neztratí.

Takže, brzo ráno nám přinesou ty "polévky" a hned potom jdeme makat. Nechodíme naráz, ale ve stále se měnících skupinkách. Prostě přijde dozor, řekne pár jmen a s těmi jmenovanými odejde. Minimálně jednou denně se stane, že se jedna nebo dvě skupinky nevrátí. Potom zahlédneme jak odváží jejich mrtvá těla do masových hrobů. Občas dokonce pomáháme nakládat těla do vozů. Fuj! Horší je představa, že takhle můžou klidně už za hodinu nakládat do vozu mě.

Ta nejistota je úplně ze všeho nejhorší. Hladovění a rány bičem jsou také hrozné, ale já vím že jednou skončí. Kdežto ta nejistota ne. S tou nejspíš zemřu. Strašně moc bych se odsud chtěla dostat. Žít jako předtím. Strašně moc bych se chtěla setkat se svou sestrou. Je jí pět let a já o ní nevím vůbec nic. Ani nevím jestli žije. Jestli ji ještě někdy uvidím. Alspoň jen zahlédnout. Pokud možno nepodvyživenou. A nebo jenom maličko. Opravdu jenom maličko podvyživenou. Zase ta nejistota. Zase nic netuším. Můžu jen doufat a snít. Vlastně jen doufat, protože na snění tu není čas ani prostor. Možná byste si řekli, že v noci je na snění času dost, ale to není pravda. Když vám skončí dřina, vyberou se misky a ukořistíte nějaké to hezké místo na spaní, lehnete si a spíte jako pařez. Jednoduše už jenom ta myšlenka, co všechno budete muset zítra odmakat, vás dokonale uspí. Většinou. Třeba právě teď myslím opět na nejistotu a nedaří se mi usnout.

Nakonec se mi to přece povede a vzbudí mě až křik jednoho hlídače s bičem. Křičí na nás ať pohneme těma svejma línejma zadkama, jinak to schytáme. A já vím, že to myslí naprosto vážně.

A tak vstávám. To včerejší ponocování je na mě znát. Rychle si doklušu pro svou polévku a řadím se mezi ostatní ženy středního věku. První i druhá skupina už jsou pryč a mě volají do té třetí skupiny, která čítá i se mnou devět členů. Jdeme pryč od vchodů na pole do středu koncentráku. Nejspíš budeme něco někde čistit. Náš hlídač nás vede stále hlouběji a hlouběji do budovy. Tady jsem ještě nikdy nebyla. Dojdeme ke dveřím, které hlídají dva vojáci. Otevřou ty dveře a šoupnou nás dovnitř. Je to malá místnost tak 3 krát 2 metry. Nejsou tu žádné otvory, kromě čtyř rour. Začínám se třást. Domnívám se kde jsem, ale odmítám tomu uvěřit. Čekáme asi 20 minut a najednou začne za stěnami něco hučet. A už to tu je.

Rourami se začně do místnosti valit dým. První minutu nic necítím, ale pak zjišťuji, že mě jakoby škrábe v krku. Bolest uvnitř krku se přesouvá i do plic, nosu a pusy. Skusím na chvíly zadřet dech, ale bolest nepolevuje. Nemůžu ale nedýchat napořád. A tak se po chvíly opět trhavě nadechuji. Bolestí se hroutím na zem. Je to jako by se mé vnitřní orgány trhali, ale zároveň opuchali. Křičím bolestí, ale je to k ničemu. Naopak se bolest zhoršuje.

Tak tohle je ta plynová komora. Tak tohle je ta obávaná místnost. Tak tohle je můj konec.

Možná můj život za moc nestál, ale tohle si přeci nezaslouží nikdo.

A náhle se ta bolest jakoby vzdaluje. Vzdaluje se i hukot strojů i křik těch žen, které jsou odolnější než já.

Moje poslední myšlenka patří rodině s především mé malé sestřičce. Snad tohle nikdy nezažiješ! Sbohem!!!