Uhlí a Safír

Kapitola 1

Po náročné dvanácti hodinové šichtě jdu konečně domů.Vždycky jdu mojí oblíbenou zkratkou která může vypadat večer strašidelně, jenže já už jsem na ní tak zvyklá že mi to vůbec nepřipadá. Při cestě si taky dávám sluchátka protože nesnáším to divné ticho a raději si pustím něco do uší, dneska jsem ovšem sluchátka zapomněla a tak jsem musela poslouchat to ticho a hlavně auta které přes uličku za mnou jelo. Potom jsem však byla dál a auta už neslyšela, jen ticho a lampy nade mnou. Většinou se cítím bezpečně, jenže dneska to bylo jiný.. Připadalo mi že mě někdo sleduje, ale možná to byl jen pocit.

To jsem si myslela do chvíle než slyšela jak někdo za mnou jde. Nechtěla jsem se otáčet, možná je to jen někdo kdo jde stejnou cestou a pak se zas odpojí. Jenže ty kroky šly blíž a blíže ke mně, zpanikařila jsem. Nevěděla jsem co mám dělat, takže jsem začala rychle utíkat, ta osoba běžela za mnou. Já naštěstí byla rychlejší, šla jsem za rok kde mě potom osoba neviděla, rychle jsem se schovala do křoví. Srdce mi bušelo jak o závod. TA osoba byl určitě muž, byl trochu zadýchaný, podle toho dechu to šlo poznat. Do tváře mu však vidět nešlo, nejen že byla tma ale měl také masku. Všude se rozhlížel a hledl mě, já se snažila nedýchat moc nahlas aby mě neslyšel, naštěstí odešel. Já jsem se chytla šance a utekla do lesa kterou jdu vždycky po práci. Snažila jsem se co nejrychleji utíkat, jenže byla tma a já idiot nedávala moc pozor, zakopla jsem o kořen a narazila se do hlavy. Poté jsem už jsem slyšela ,, Pšš, neboj se zatím ti neublížím" a omdlela.

Jsem naživu, neumřela jsem. Strašně mě bolela hlava, ale to jsem teď moc neřešila. Probudila jsem se v celkem normalní místnosti, nebyl to sklep jen ložnice bez oken. Všimla jsem si dvou dveří, jedny měly kódový zámek a druhé byly zcela v pořádku, šla jsem k nim. Když jsem je otevřela, uviděla jsem docela hezkou koupelnu. Nevěděla jsem ovšem co mám dělat, někdo mě unesl a vrtalo mi hlavou co mi tak chce udělat, chce mě prodat do zahraničí jako otrokyni? Nebo chcou po mojí rodině peníze? I když to asi těžko, mám jen tátu který má za přítekyni čarodějnici. možná se s někým domluvila aby mě ten daný člověk unesl a ona by si tak mohla nechat tátu pro sebe. Panebože co si tu vymýšlím, nejsem ve filmu.. Asi hodinu jsem ležela na posteli a koukala do stropu, už jsem nepřemýšlela, jen myslela na mámu a na dobu kdy tu semnou ještě byla.

Po další chvilce slyším jak někdo odemyká dveře, rychle se přikryju dekou a skrčím se. Byl to muž, v černé košili, rukávy měl vyhrnuté, Vlasy měl černé jako uhlí a oči taktéž. měl ovšem pořád masku, něco co mají takový kreslení zloději, jemu to ovšem slušelo. ,, Neboj se neublížím ti, jen se chci podívat na tu ránu jak si spadla. Chtěl se mě dotknout na čelo já ale cukla, pořád jsem se bála, možná vypadal sexy ale furt to byl někdo kdo mě unesl. Podle přízvuku byl zřejmě Ital. ,, Co ode mě chcete, proč tu jsem?" ,, To ti prozatím říct nemohu, brzo to však zjistíš" dal mi na postel lékarničku a chystal se odejít, ,, počkej, řekni mi aspoň jak se jmenuješ." Odpovědi jsem se ale nedočkala a odešel.