Zbytek července i srpen uběhly jako voda a už se blížil začátek školního roku. Tereza nebyla nikdy nervózní, ale kdyby někdy byla, bylo by to prvního září.
Její kufr, který jí rodiče koupili na příčné ulici byl, asi nějakým kouzlem, zvětšen tak, že zvenčí byl normální velikosti, ale dovnitř se vešel kotlík.
Tereza za to byla ráda, protože táhnout za sebou kotlík přes celé nádraží King's Coss by nebylo úplně nejlepší.
Když s rodiči dorazila na nástupiště devět a deset, chvíli nevěděla co dělat. Přepážek tu bylo hned několik a všechny vypadaly úplně stejně.
,,Co teď?" zeptal se Albert.
,,Nevím, co takhle se někoho zeptat? napadlo Terezu.
,,A koho? Vždyť kdo z těchto lidí ví o čarodějích?" upozornila Alexa.
,,Co třeba tamta skupina zrzounů? Viděla jsem jí včera na Příčné ulici. A teď mluví o famfrpále, což, jak nám včera vysvětlila madam Prýtová, je kouzelnický sport." upozornila Tereza.
,,Tak to zkus." popohnala ji její otec.
,,No tak dobře. Dobrý den, nevíte náhodou, která přepážka je tak kouzelná, co by nás mohla dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě?" zeptala se.
,,Ale samozřejmě, je to přímo tahle, u které teď stojíme." odpověděla mile vypadající paní, zřejmě matka těch zrzounů.
,,Děkuju moc." Tereza se vrátila za rodiči.
,,Je to tahle." ukázala na onu přepážku.
Počkali, až projde ta zrzavá rodina. Ten Harry Potter a jeden zrzoun je nechali projít první a tak se Tereza rozběhla proti zdi. Nebála se, viděla, jak jí proběhli ti před ní.
Těsně před zdí zavřela oči. Když je znovu otevřela, s úžasem uviděla zářivě červenou lokomotivu Bradavického expresu.
O pár vteřin později se za ní objevil nejdříve její otec, pak její matka.
,,Dokázali jsme to!" radovala se Alexa.
,,Tak honem, je za sedm minut jedenáct." popohnala jí táta.
Měl pravdu, zdržela je dopravní kolona a přišli akorát na čas.
,,Mám vás moooooc ráda, doufám, že beze mě zvládnete celý rok. Budu vám psát jak se mám." loučila se Tereza.
,,My tě máme taky moooooc rádi Teri, užij si to tam a doufáme, že bez nás celý rok zvládneš." zasmála se Alexa.
Na rozloučenou je oba objala a pak se vydala k vlaku. Zjistila, že ve vlaku jsou kupé a tak se snažila i s těžkým kufrem, sovou v kleci a kočkou najít nějaké volné místo.
Jenže to zdržení v koloně nejen že opozdilo jejich příchod na nástupiště, ale také dalo ostatním dost času na to, aby všechna volná místa zabrali.
Nezbylo jí proto nic jiného, než stát v uličce. Měla aspoň dobrý výhled z okna.
V kufru měla oběd a hlavně knihy. Nebyla zas takový knihomol, ale co máte dělat ve vlaku, který jede něco kolem osmi až devíti hodin, když nemáte kamarády, se kterými byste si mohli povídat?
Pokusila se tedy jednu knihu z kufru vytáhnout, ale musela dávat velký pozor, protože v něm kromě oběda, knih a věcí do školy byla také klec s tou děsivou kočkou.
Když doma balila, došli jí, že v ruce jí asi jen tak nepotáhne, a tak se rozhodla, že ji koupí nějakou přepravku.
Nakonec se jí povedlo vytáhnout Pána Prstenů, svou oblíbenou knihu.
Cesta ubíhala a ubíhala a ona si četla a četla. Občas se podívala na okolní krajinu, ale ta se měnila jen pomalu.
Najednou do ní někdo vrazil, až jí vypadla kniha z ruky.
,,Promiň, hrozně se omlouvám." řekla blonďatá dívka a zvedla jí knihu ze země. Tereza odpověděla, že je to v pořádku, ale dívka jí už neslyšela, protože utíkala dál.
Asi dvě hodiny po této události kolem Terezy prošlo pár chlapců se žluto-černými kravatami. Z jejich rozhovoru neslyšela nic, jenom když se vzdalovali, zaslechla jedno ho z nich:
,,Už tam skoro budem, pojďte, ať jsem co nejblíže dveří."
Tereza usoudila, že by se měla převléknout do uniformy, ale ani v nejmenším se jí nechtělo to dělat na chodbě vlaku. Bylo tu moc málo místa.
Odebrala se proto na záchody. Tam se převlékla a chvíli jen koukala na svůj odraz v zrcadle:
Dlouhé černé vlasy jí sahali až pod pás, a to i když je měla v copu, jako dnes. Měla jasné, zářivě modré oči, což mnohé lidi zaujalo, nebo spíše děsilo. Vypadala, že jimi čte myšlenky a pocity. Její obličej, bledý a nevýrazný, dával jasně tušit, že je klidné a nekonfliktní povahy.
Po chvíli ucítila, že vlak zpomaluje, rychle se proto vrátila na chodbu. Popadla všechny věci a vydala se směrem ke dveřím.
Tam našla velký houf lidí, což se jí zrovna nezamlouvalo, neměla ráda velký počet lidí najednou.
Jen co vlak zastavil, začali se všichni tlačit ven. Tereza jen v klidu čekala. Neměla zapotřebí se s ostatními prát o to, kdo vystoupí nejdříve.
Když byla většina venku, vystoupila také. Hned její pohled upoutal obr. Stál uprostřed nástupiště a hlasem, silným jako megafon, něco křičel.
,,Prváci? Ke mně! Honem, všichni prváci!" volal.
Když měl všechny u sebe, vydal se úplně jiným směrem, než zbytek studentů. Jejich cesta směřovala k obrovskému černému jezeru.
Tereza to pochopila hned, co zahlédla malé dřevěné loďky na břehu. To si z nich snad střílí? Přece je nebudou nutit jet na lodích? pomyslela si.
Opak byl však pravdou. Ten obr, který se představil jako Rubeus Hagrid, je rozdělil po trojicích do každého člunu.
Tereziny obavy se trochu zmenšili, když zjistila, že loďky nemusí řídit. Řídily se sami.
Ona byla ve člunu s nějakými dvěma kluky. Jeden z nich měl světlé vlasy a na krku mu visel fotografický aparát. Ten druhý měl černé vlasy a veliký upřímný úsměv na tváři.
Představili se jako Colin Creevey a Jack Pinkcorn.
,,Já jsem Tereza Youdieová." odpověděla jim. Dál už spolu nemluvili, objevil se před nimi totiž Bradavický hrad. V celé své kráse a nádheře.
Tereza byla ohromená. V tomhle že bude bydlet? Nemohla uvěřit svému štěstí, že právě ona sem může chodit do školy.
,,Prváci? Pojďte za mnou dovedu vás za profesorkou McGonagallovou. Ta vám řekne co a jak." oznámil Hagrid velmi zvučným hlasem.
🌟🌟🌟
Další kapitola a snad se líbila.
Vaše Ellipoli
