~Ztracené Pouto~

3. kapitola

*Pohled Česka*

Nemůžu uvěřit tomu, jak mě někdo jako on dokázal tak nehorázně vytočit. Můžu snad za to, že poslouchal? Ne, nemůžu. Neměl poslouchat. Teď si bude hrát na neviňátko, které nic neudělalo, a pořád se na mě bude tak divně koukat, jako kdybychom byli kamarádi. Ale já s ním už nikdy nebudu kamarád! Nikd-

„Prepáč, že ťa vyrušujem, ale už sme doma," řekl Slovensko, a já se vzpamatoval. Vzal jsem si tašku z podlahy v autobusu a následoval Slovensko, který vyšel trochu dřív. Bylo už pozdě večer, proto tu moc lidí nebylo, a já se mohl bez žádného zastavení přesunout ven. Na to že je Duben tak je kosa... brrr! Jak já nenávidím zimu. S bratrem jsme šli k našemu domu, který byl pár bloků od zastávky, takže k mé smůle jsem ještě pořád musel mrznout.

„Čo sa klopeš ako osika? Ja som ti hovoril, aby si si vzal bundu a nerobil frajera v kabáte," řekl a opřel se o naše dveře od domu. Měl malý náskok, proto mě pozoroval, jak jsem šel rychle za ním.

„Mám pocit, jako kdyby mi zmrzly klouby," postěžoval jsem si a v kapse hledal klíče od domu. Nakonec jsem je našel a tak jsem mohl třesoucíma rukama odemknout dům a spokojeně do něj vejít.

„Ahhh... To je teplíčko, ne jako tam venku," řekl jsem a sundal si svůj kabát, který jsem následně pověsil.

„Dnes robím ja večeru, však?" zeptal se Slovensko a rozepl si svoje kozačky.

„Hm... Konečně na někoho vyšel taky černý Petr," usmál jsem se a taky si sundal boty.

„Nemáme náhodou ešte zvyšky z minula?" zeptal se a obešel mě, aby mohl vyjít z předsíně.

„Z toho se nevykroutíš, brácha," usmál jsem se a následoval ho do obýváku, který jsme měli spojený s kuchyní.

„Achjo, ma sa nechce!" řekl a začal se koukat, co je v lednici. Já jsem si mezitím šel sednout na gauč, abych si užil tak měkký polštářek pro moje pozadí, protože to, co máme v práci, je proti pravidlům ministerstva pohody.

„Mali by sme ísť niekedy na nákupy... nič moc tu už nemáme," řekl Slovensko a otevřel další poličku, ze které vyndal podle zvuku rýži.

„Ty klidně, ale mě se chce," řekl jsem a s úsměvem čekal, kdy z jeho strany na mě přiletí nějaká nadávka.

„Aby si sa neposral," řekl a začal tam něco kuchtit. Já jsem si lehl a protáhl se. Co bych tak mohl jít dělat... Pomoc Slovensku? Ne. Ať si to taky hezky užije mladý muž. Jít nějak uklidit dům? Ne. Na to jsem moc líný... Jít se vykoupat? To zní hodně dobře. Zvedl jsem se z gauče a šel k Slovensku, opřel jsem se o linku a koukl se na něj, jak čistí rýži vodou.

„Za jak dlouho tak bude večeře?" zeptal jsem se a pozoroval ho.

„Podčiarknuté, zrátané tak asi za trištvrte hodiny? Prečo?" zeptal se a nejistě se na mě koukl.

„No víš... já si jdu dát teploučkou vaničku," řekl jsem, a Slovensko zkroutil obočí a pusu.

„Ach! Ty si diabol... takto ma týrať. Ty si ideš relaxovať do vane a ja ešte musím variť, jo?.. ďakujem," řekl a uraženě dal rýži do trouby.

„No nic, pa pa pa, miláčku, miluju tě!" řekl jsem a vyběhl schody.

„Tiež ťa milujem, prdelčičko!" řekl a já se zasmál. Rád ho takhle krutě provokuji. On naprosto miluje si napustit vanu a jenom tak si v ní být hodiny. Už od mala byl takový, že měl rád svůj klid. Pamatuju si, jak jednou...

~flashback~

„Nie, otecko, ja nechcem preč! Tam je také teplíčko!" řekl Slovensko, když se čvachtal ve vaně a tatínek se pro něj natahoval, aby ho mohl vytáhnout.