Na skok

Toho dne bylo hezky. Nebýt to v pracovní době, tak by snad i stálo za to vyrazit do přírody. A na střeše byl klid. Široko daleko jen jeden jediný živáček. Normálně se tady potlouká mnohem víc lidí. Prostě dokonalost. Přesně tohle potřeboval.

A tak kravaťák popošel na svoje oblíbené místečko a sáhnul do kapsy. Vytáhnul cigaretu, dal si ji do úst a sáhl znovu do kapsy pro zapalovač. Ale nic nenašel. Sáhl do další a další. Zase nic. Potom si teprve uvědomil svou chybu. Musel ho nechat v kanceláři.

Když si ale představil, že bude muset zpátky do kanceláře. Znovu absolvovat celou cestu, najít zapomenutý předmět a znovu se vrátit, tak si pro sebe zanadával. Tolik volného času zase neměl. Naštěstí ho napadla spásná myšlenka. Ten člověk... Třeba má zapalovač u sebe... Možná ne. Přeci jen nekouří, jen tam tak stojí a kouká. Snad na někoho čeká. Ale co by tady vůbec dělal? Všichni sem chodí kouřit. A kdo to vůbec je? Určitě ho už někde viděl, ale rozhodně ne tady. Ani nevypadá, že by tady pracoval. Nikdo tady přeci nechodí v kapuci.

Hlavou se kravaťákovi točilo mnohé, ale přemýšlením oheň nevyčaruje. A tak se vydal za prapodivnou postavou. Už při příchodu jej oslovil „Ahoj, promiň, že ruším" a čekající se otočil. Nepromluvil ani slovo, jen se mu díval do očí a lehkým gestem vybídl, jako by se ptal, co kravaťák chce a kravaťák přátelským tónem dodal „neměl bys oheň? Zapomněl jsem ho v kanclu."

Muž jen sáhl do kapsy, aby podpořil kravaťákův zlozvyk. A zatímco se kravaťák naklonil, tak muž jen potichu procedil „Tohle tě jednou zabije."

„Já vím... ale pomáhá mi to utýct od práce. Děláme to všichni. Ty určitě taky."

„Jestli se tomu dá říkat práce..."

„A co vůbec děláš?"

„Správce..."

„Asi jsi si novej, co? Ještě jsem tě tady neviděl."

„Ne, už to dělám dlouho."

„Aha... Ale sem moc nechodíš."

„Moc ne."

„A co tě sem teď vylákalo."

„Ale... já jsem tady jenom na skok."

S posledním slovem se vchod na střechu znovu otevřel a ke dvěma přítomným přibyl třetí. Další muž, něco přes třicet. S nepřítomným výrazem. Na přítomné se vůbec nepodíval. Jakoby tady ani nebyli. Bez jakéhokoliv náznaku pozdravu prošel okolo, upustil cosi malého na zem a pokračoval vstříc okraji. Pak vylezl na římsu, na které se zastavil.

Pár okamžiků trvalo, než si kravaťák uvědomil, co se děje. Když vyhodnotil situaci, tak potichu pronesl „On snad chce skočit." A muž za ním suše odpověděl „Nepovídej, já myslel, že přišel lyžovat." Kravaťák nedbal na nepatřičnou poznámku a vyrazil za skokanem snažíc se jej oslovit. Udělal jen několik kroků, když se muž na římse v reakci na volání otočil na blížícího se kravaťáka a nepřítomným pohledem si jej prohlédl, pak se obrátil zpět a bez jediného zaváhání skočil.

Svět se najednou zastavil. Prázdné místo tam, kde před chvílí stál onen muž naprosto, zahltilo veškeré smysly, jako by nic jiného neexistovalo. Kdo to byl? Co se mu stalo? Co ho dohnalo až sem? Copak už nemohl jinak? Kravaťák tam stál jako přibitý. Absolutně nerozuměl tomu, co se právě stalo. Z jeho letargie ho vyrušil až dotyk na rameni.

Otočil se a tam stál ten, kdo tu byl už předtím a ten se potichu zeptal „Chceš vědět, proč skočil?" Ale tahle otázka ani nedávala smysl. Co je to vůbec za otázku? Jak na ni odpovědět? Proč vůbec padla? A tak muž jen dodal „Jasně, že chceš. Zeptej se." A mávl rukou směrem k místu, kde se skokan před pár okamžiky vzdal svého žití. Kravaťák se znovu otočil zpět a skokan tam stál znova, jako kdyby nikdy neskočil.