Konečně story k písničce xd
×××
,,Chápeš, že takhle získáme vše, co budeme chtít? Poctu, finance, svobodu!" muž se opřel rukou o parapet opuštěného domu, ve kterém dnes pobývali. Druhou rukou popotáhl mírně závěs. Tak, aby viděl ven a zároveň tak, aby jej neviděl nikdo. Noční tma obývala obě strany.
,,Zasranou svobodu mám tak jako tak!"
,,A proč teda nemůžeš být se mnou?"
,,Kdybych nemohla, nejsem tu."
,,Vždyť tě hledají!" Byl zlostí bez sebe. Ale i v jejích očích se odrážel hněv.
,,A co mám podle tebe kurva dělat?" zeptala se. On zatáhnul závěs zpět. Ujistil se, že zakrývá celou plochu okna, nadechnul se, otočil a přistoupil k ní. V tmavém šeru místnosti matně rozpoznával její trochu "statnější" rysy. Měla ho snad zajímat postava? Nikdy.
Temsal ji chytil za ramena nataženými pažemi. Potopil se hluboko do jejích očí. Hněv, drobná nechuť, avšak i touha a beznaděj. Dokázal ji číst jako knihu.
,,Blizzard," zašeptal.
,,Nebylo by to pro děti nejlepší?"
,,Děti jsou tam, kde je o ně dobře postaráno," odsekla.
,,Myslíš, že se o ně strach dobře postará? Nejistota? Dětí by se neměla válka dotýkat," mluvil Temsal pomalu a tiše. Něžně.
,,Vždyť by se jim nevyhla..." Blizzard stála jako přimražená. Držel ji pevně.
,,Blizzard. Revoluce proběhne za chvíli. A hned po ní... hned po ní je na této straně bude čekat bezpečí, jistota, vše, co potřebujou. Blizzard, tohle je jediná možnost. Přidej se. Budeme moct být spolu kdykoliv! Já... já už nechci jen čekat a doufat, kdy a jestli tě náhodou uvidím. Dívat se bezmocně, jak se snažíš od nich vyprostit jen pro to, abys mohla být se mnou. Je tohle život? Je to správný? Vždyť je řešení tak jednoduchý... On to pochopí."
Ticho. Čas se zpomalil. Propíjeli se pohledy. Mlčky se na něj dívala. Tak urputně, tak toužebně. Krásně. Chtěl ji obejmout, sevřít v náruči a už ji nepustit. Chtěl, aby byla jen a jen jeho. Noční tma a chmurná atmosféra místnosti je pohlcovala tak, jako to nejhlasitější ticho, které kdy slyšel.
Pak ohrnula své v životě nenamalované rty.
,,Nikdy," sykla.
Jeho ruka pomalu sjela od ramene po paži dolu. Sklonil pohled.
,,Promiň..." špitla. Teď už daleko vlídněji.
Objala ho. Chytil ji kolem pasu a přitisknul si ji k sobě. Proč mu ji brali? Nedokázal si už představit svět bez ní.
Vnímal, jak ho hřeje její tělo, slyšel tlouci její srdce. Potichounku plakala. Pevně ho svírala, hlavu schovávala pod jeho bradou. Hladil ji prsty po velmi světlé kůži a vlasech.
Povolila a odtáhla se o pár kroků dál. Šero mu více zastínilo pohled na ni.
,,Půjdu se převlíct. Budeme muset jít," oznámila tak jemně, jako od ní nikdy neslyšel. Zůstal stát v temné místnosti. Tiše.
Zacvakla zámek staré a nikomu patřící koupelny. Temsal na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Proč bylo všechno tak komplikované?
Ozvala se rána. Jako by něco spadlo.
,,Blizz? Všechno v pořádku?"
Nic.
,,Blizz?" Zaklepal na dveře. Ticho. Temsalovo srdce přidávalo na rychlosti a hlasitosti. Cítil jeho tlukot v hrudi.
,,Blizzard!" zavolal, ale bez odezvy. Poodstoupil o krok dozadu, nabral švih a vší silou vrazil do zrezivělých a slabě držících dveří. Zavrzaly, zaskřípaly a zaburácely. ,,Co se kurva-" oněměl.
Šok ho zasáhl jako šíp a projel celým jeho tělem. Pohled mu zůstal přišpendlen na těle ležícím na podlaze. Krev po kachličkách, nůž ještě stále v ruce. Druhou přiloženou ke krku.
Klesnul na kolena, motala se mu hlava, třásl se. Těžce se mu dýchalo, v uších mu bzučelo. Div, že neomdlel.
Nakláněl se nad ní, zoufalství na krajíčku. Červená utvářela obrazce a šmouhy po podlaze a na zdi, jak po ní Blizzard pravděpodobně rukou sjela. Ošklivé, hnusné, oči drásající.
Urychleně se pokusil zastavit krvácení a nahmatat tep. Ještě tam byl.
,,Blizzard! Slyšíš mě? Zbláznila ses?!" Temsal byl v koncích. Zatřásl s ní, ale ani v nejmenším na něj nereagovala.
Čas se na chvíli zastavil. Na pár vteřin si s ním pohrávala černota, mrákoty. Proud myšlenek jej zahltil. Pravidelné pískání kalouse skrz okno, zpěv vánku, vrzání oken, ševelení stromů...
Chytil ji do náruče a vyběhl z koupelny. Najednou měl sílu, že by vzal klidně pět lidí najednou. Jen kdyby mu zachránili Blizzard. Zakrvácené ruce mu slabě položila kolem krku a cosi zašeptala. Tak slabounce a tiše. Nerozuměl vůbec nic.
Vykopl vchodové dveře a chladný noční vánek je ovanul. Bylo mu úplně jedno, zdali je někdo viděl, nebo ne. Položil ji na zadní sedadla svého auta a sám naskočil dovnitř. Měl chuť rozmlátit volant, vyrvat klíček ze zapalování a rozdupat ho. Měl chuť zničit všechno včetně sebe. Ani se nepoutal a už jel. Díkybohu nemocnice nebyla autem daleko.
Tma. Pouze přední reflektory olizovaly osamělou silnici. Kromě mručení auta převládalo ticho. Temsal svíral křečovitě upocenýma rukama volant a nutil jej otáčet se v zatáčkách. Největší noční můra jeho života, ze které se nemohl probudit ani utéct. Trestal ho bůh za něco? Mumlal si pro sebe, bezmocně se modlil. Slané kaoky mu stékaly po oroseném čele.
Když dorazili, další chvíle se mu jen míhaly před očima. Snažil se skrýt svůj šok, mráz v kostech, zběsilé srdce. Sám byl mrtvolně bledý.
Ihned se jí ujali. Odnesli ji na pohotovostní stůl. Roztřesený Temsal jim byl v patách. Nohy se mu klepaly a podlamovaly. Třasl se jak při zimnici.
,,Je pozdě..."
,,N-ne..." Ach, ta bolest. Horší než jakákoliv fyzická, kterou zažil. Chtěl si uříznout ruce, nohy, probodnout se skrz naskrz. Zabít se. Tvář se mu křivila, zuby se zarývaly zevnitř do rtů. Cítil kovový nádech. To však nebylo něco, co by jej trápilo.
,,Blizz.. Blizzard!" křičel její jméno.
Nikdo už nic nezmohl. Blizzard nehybně ležela. Bez dechu. Bez tepu. V naprosté tichosti. V jakémsi spánku. Nekonečném spánku.
Temsal propukl v pláč a nářek. Téměř až nevhodný pro kus chlapa jako byl on. Křičel na ni a třásl s ní. Jako by se zbláznil.
,,Blizzard! Prosím..." vzlykal.
,,Já tě potřebuju... rozumíš?"
Nikdo na něj nemohl zareagovat. Nikdo mu nemohl odpovědět. Nikdo nemohl pomoci.
Chytil ji za ruku a beznadějně doufal, že se probudí.
,,Udělám cokoliv... Blizz... sli... slibuju... vrať se..." Odpřísáhnul by jí lásku na celý život. Obětoval by se, kdyby mohl. Teď už ano. Pozdě. Kdyby ho to jen napadlo...
Temsal se zhroutil. Nějaká osoba ho chytila a posadila na židli. Nemohla ho přece opustit! Nechat ho tu! Hromádku svalů a neštěstí. Co měl dělat? Co si měl bez ní jen počít?!
Díval se, jak přikrývají tělo plachtou. Držel rukou židli tak, že se mu nehty skoro zarývaly do bílého plastu. Přál si ji slyšet mluvit. Chtěl ji vzít do náruče, aby ho ještě objala kolem krku. Přivanout si ji k sobě. Chtěl ji vzít domů. Domů... Aby bylo vše v pořádku a nic se nestalo.
Byl v prdeli.
,,Blizzard..." zašeptal naposledy, než ho odvedli z místnosti. Připadal si úplně prázdný. Bez barev. Jako by splýval s tou nechutnou šedí a ponurostí okolí. Na pokraji všeho.
