Underground Illusion

Kapitola 1 - Mise

Dane

Pamatuju si, jak si mě Hartleyová zavolala k sobě do kanceláře.  Už v momentě, kdy jsem vstoupil do dveří, jsem si uvědomil, že mě nečeká nic dobrého. Stála u prosklené stěny a oproti mrakodrapům, které se proti ní tyčily, připomínala něco malého a bezvýznamného, přesný opak toho, čím ve skutečnosti byla. Byla ke mně otočená zády a já viděl jen její široká ramena a černé vlasy ostříhané na mikádo. Ani nezaregistrovala můj příchod, což bylo zvláštní. Pokaždé byla ostražitá a rychlá, přesně jako správná vojačka. 

"Šéfko? Chtěla jsi se mnou mluvit?" zeptal jsem se jí neformálním tónem, který by žádnému z mých kolegů neprošel. Já Amandu Hartleyovou ale znám už spoustu let a ačkoli by se to někomu mohlo zdát absurdní, spřátelili jsme se. Na střední mi sice beze srandy dala pěstí, ale za ta léta jsme mezi sebou uzavřeli příměří. 

"Ano," odpoví, aniž by odvrátila pohled od výškových budov, na které začaly nenápadně padat kapky deště. Překvapí mě chlad v jejím hlase, obvykle takhle mluvila se všemi ostatními, ale ne se mnou. Byl jsem její kamarád, možná ten jediný. Něco se muselo dít.

"Dane," začne a zpříma se na mě podívá. "Následující mise, která vás bude čekat, bude něčím odlišná, hlavně pro tebe," dodá pevným hlasem. "Potřebuju, abys tentokrát jel jako velitel a abys někoho našel. Nezáleží na tom, co se bude dít, ať už kdekoli nebo kdykoli, ta osoba musí zůstat v bezpečí, rozumíš mi?" 

Vždycky bylo zvláštní pozorovat Amandu, když udělovala rozkazy. Byla jen o několik let starší než já a dokonce mladší než někteří vojáci, ale přesto z ní vyzařovala silná  autorita a dokázala si zjednat respekt. Bylo mi záhadou, jak se jí podařilo v tak mladém věku probojovat do tak vysoké pozice. To ona rozhodovala, na jakou misi se naše vojenská jednotka vydá, rozhodovala o jejím složení, o tom, kdo bude ve vedení nebo jak celá akce proběhne. Amanda byla bezpochyby geniální, ale něco jí odjakživa táhlo dopředu. Nevěděl jsem, o co šlo, ani jsem nečekal, že by mi to kdy mohla prozradit, ale určitě se jednalo o důvod, proč se rozhodla stát vojačkou a proč obětovala všechno jenom proto, aby se dostala do nejvyššího vedení.

"Já... nerozumím tomu, o co tady jde?" zmateně nakrčím obočí.

"Znáš nemocnici Ederon, že ano?" Kývnu na souhlas. Při představě, že poloha naší další mise je přesně tohle místo, mi přejede mráz po zádech. Amanda potom začne mluvit, nevynechá ani detaily o minulosti nemocnice, které dobře znám. Vím, co se tehdy před dvěma roky stalo, když na naši zemi zaútočili a nemocnice Ederon se ocitla nebezpečně blízko místu útoku. Sice proběhla evakuace, ale jednotky ji nestihli dokončit. V jejím průběhu totiž na zadní sektor nemocnice spadla bomba, pravděpodobně to byla špatně mířená střela, ale i přesto stihla o život připravit přes pět set lidí, včetně záchranné jednotky.

"Vrátil se jenom jeden voják, kapitán Rogers, ale ten přísahá, že ho na to místo už nikdy nikdo nedostane, proto tě potřebuju jako velitele," 

"Ale proč bychom tam vůbec měli jezdit, když skoro nikdo nepřežil? I kdyby se to někomu podařilo, další dva roky by tam byl uvězněný. Přesně proto vláda tenhle případ shodila ze stolu," namítnu hořce. Tahle celá věc postrádala smysl a Amanda to věděla taky.

"Bomba nevytvořila škody všude, několik sektorů zůstalo nepoškozených a tihle lidé ještě nebyli oficiálně prohlášeni za mrtvé. Navíc pravděpodobně mrtví nejsou, Connor má teorii o tom, jak by se jim mohlo podařit přežít, pojede s vámi." Connor Dalton byl technik našeho týmu a řekl bych, že v počítačích se vyznal víc než v sám sobě.

Amanda ze stolu vytáhla plán nemocnice a potom přes většinu budovy nakreslila veliký červený kříž, aby znázornila nedostupná místa. Stále tam zůstala spousta místností.

"Přesně sto dvanáct lidí dostalo šanci na přežití. Ta bomba tehdy zasáhla hlavní počítačové centrum, takže vyřadila z provozu bezpečnostní zámky u jednotlivých cel. Všichni jsou tedy volní, ale ne tak docela. Nikdo z nich nemohl budovu opustit, protože všechny východy jsou zasypány troskami, je to jako taková vzduchová kapsa."

"A ty chceš, abych na prvním místě přivedl zpátky jednoho z nich, proč?" Místo odpovědi vyndala ze zásuvky tlustý štos papírů, hromadu složek jednotlivých lidí. Úplně navrchu ležela složka se jménem, které mě zarazilo: Gwen Hartleyová. Vedle jména byla fotka malé usmívající se holčičky, mohlo jí být tak kolem deseti let. Amanda složku otevřela, mezi hromadou textu ale mou pozornost upoutaly další fotky, kde už Gwen nevypadala tak zářivě. Jedna z fotek ukazovala jak sedí schoulená v rohu bílé místnosti, na některých si povídala se zdí, nebo jen zírala do neznáma. Fotky byly postupně novější a čím starší na nich Gwen byla, tím vypadala hůř. Její tváře se propadly, pod očima se vytvořily tmavé kruhy a její tělo už připomínalo jen schránku bez života. 

Odstoupím od skleněného stolu, do háje tohle jsem nevěděl. Snažím se zakrýt svůj šokovaný výraz, ale myslím, že to nefunguje. Amanda mě pozorně sleduje, jako by se snažila rozluštit, co si o tom myslím, ale já se cítím jako idiot. Myslel jsem, že jsme byli kamarádi, ale na tuhle úroveň mezi sebou máme sebou příliš velkou propast.

"Nevěděl jsem, že máš sestru," řeknu a zajedu si rukou do tmavých vlasů. To by vysvětlovalo, proč jsem toho o její rodině věděl tak málo a proč jsem nikdy nepochopil její zoufalou snahu dostat se do vedení. Celou dobu za tím byla její sestra. Všechno čím si kvůli náročnému výcviku prošla bylo pro její záchranu a mělo směřovat ke dni, kdy vyšle svou jednotku do nemocnice Ederon. Nikdo jiný by to totiž neudělal, protože se vláda z neurčitých důvodů snažila, aby se na to zapomnělo.

"Connorovi se na dálku podařilo získat databázi z nemocničních počítačů, které nevybuchly, a je toho mnohem víc. Díky tomu jsme se dozvěděli, že se pod Ederon nacházejí tajné chodby. Nevíme, kde končí, ani nevíme, kde začínají, ale vaším úkolem bude to zjistit. S největší pravděpodobností se tam blázni skrývají, protože by se tam někde měl nacházet i obrovský sklad trvanlivých potravin," pokračovala Amanda dál, jako kdyby mi právě neprozradila něco zásadního. 

"Kolik ti bylo, když ji zavřeli?" Vrátím se k její sestře, přestože je mi jasné, že se tomuhle tématu chtěla vyhnout. Amanda se zarazí a podívá se stranou, najednou se v jejím pohledu skrývá cosi temného.

"Šestnáct...Gwen tehdy bylo devět," zašeptá. "Podívej Dane, o tomhle nikdo neví a chci, aby to tak zůstalo," podívá se mi do očí a já kývnu na souhlas. "To, co jsem ti teď řekla, si nech pro sebe. Nepřeju si, aby se moje sestra stala něčím, čeho by mohli ostatní zneužít."

"Neměj strach šéfko, přivedu ji zpátky a nikoho ani nenapadne, že by s tebou mohla být příbuzná," Amanda se nad mým žertovným tónem trochu usměje, ale potom zvážní.

"Nikdo přesně neví, co se tam v posledních letech dělo Dane. Kdo ví, co se z Gwen a těch ostatních mohlo za ta léta stát. Možná si už ani nepamatuje svoje jméno, ale pokud ji najdeš naživu, přiveď ji prosím."

Tehdy v té kanceláři jsem si myslel, že mise do Ederonu nebude ničím, co jsem ještě nezažil. Nemůžu si ale vzpomenout na okamžik, kdy jsem se mýlil víc...