Klání klanů 2024

Krysáci - Cvrkot

Jméno: Zita Shrek
Věk: třicátnice
Rasa: člověk
Pohlaví: dívka
Žánr: postapo magický realismus

Autoři: 

StephPeony, baska-jessicawater, Less216, siderisa1234, FoxieGreen, jeanblack2056

Ze všech potvor na světě musely přežít zrovna cikády. Samci tím nesnesitelným rambajsem prý lákají samičky k páření. Nejspíš za nimi ty chudinky přiletí jen, aby konečně zmlkli. Alespoň Zita mohla s jistotou říci, že kdyby na ni nějaký chlap takhle ječel, nalila by mu nepřefiltrovanou vodu, hulvátovi.

Hřbetem ruky si otřela čelo, přičemž pot použila na svlažení rozpraskaných rtů. Láhev vyprázdnila dobré dvě hodiny nazpátek, ale vylézt z bezpečí nory, aby se předčasně vydala na cestu domů, se zdálo jako příliš námahy za malou odměnu. Navíc se tu konečně solidně uvelebila, dokonce i křeč v lýtku z nepřirozené polohy, v ktorej spala minulú noc sa zdal znesitelnejším.

Pomaly si vložila do úst kúsok pomarančovej šupky, snažiac sa presvedčiť sama seba, že je to výdatná večera. Ak sú moje výpočty správne, zajtra sa možno dočkám realnejšieho jedla. Aspoň trochu. Budem... doma.

To slovo ju zalialo teplom a ona blažene zavrela oči. Už jej myseľ takmer upadla do príjemnej tichej nevedomosti spánku, keď sa ozvalo hlasné mňaučanie. Zitou myklo, akoby snáď mala čeliť ďalšiemu z mnohých útokov, ktoré zažila v posledných dňoch, no adrenalin ju v rýchlosti opustil. Pri jej nohách sedela jej stará známa, ktorá sa jej motala do cesty.

„Ahoj, maličká," pozdravila zvíře a na jejích rtech se náhle objevil úsměv.

Kotě, jako by rozumělo, zavrnělo v odpověď, načež se otřelo o nohy tak moc, že za chvíli měla své jediné kalhoty poseté hromadou kočičích chlupů. Nevšímala si toho. Jediné, co ji v tuto chvíli zajímalo, bylo, že její malá kamarádka zase zhubla. Neviděla ji pár týdnů, skoro si myslela, že za tu dobu už musela zemřít. Avšak zdálo se, že kočka má přece jenom tuhý kořínek a nic ji hned nerozhodí. Přesto to vypadalo, že sehnat kvalitní potravu jí dělá nemalý problém.

Aby taky ne, pomyslela si Zita.

Tyhle myšlenky nesměla pustit ze řetězu. Jen ať jsou zalezlé vzadu. Nic na tomto místě už nežilo. Co nedokázalo tehdy utéct, zahynulo. A jak se zdá, ona, maličká a ty zatracené cikády měly jako jedny z mála sakra velké štěstí. Ne jako...

Zavrtěla hlavou.

Jak se blížila noc s každým malým krůčkem a cikády zesílily své otravné volání, už bylo pozdě. Nora se dneska holt stane noclehem, protože jít v noci by se mohlo stát osudným.

Maličká se mezitím dostala na vyšší místo, kterým se stal její batoh a Zita si jí nevšimla, dokud jí chlupatá kulička nepřistála na klíně. Protáhla se a zaryla jí ostré drápky do stehen, přičemž vydala nespokojené zakňourání. Zita ji jemně odstrčila a sama zamířila do jednoho ze studených rohů její nory k proleželé matraci na trouchnivějícím roštu.

Za jejími zády opět zakňourala její drobná přítelkyně. Zita se na kotě otočila. To stálo za židlí, na které před chvílí seděla, a zíralo na ní. Znovu zamňoukalo, pak upřelo svůj zrak na dveře z tmavého dřeva, zasyčelo a naježilo hřbet. Zita se zaposlouchala do zvuků zvenčí, neslyšela nic víc než zpěv cikád. Náhle se však za dveřmi ozval ostrý šepot a do nosu ji udeřil kovový pach čerstvé krve.

Zpěv cikád byl ohlušující, stejně jako tlukot jejího srdce. Ty potvory byly tak hlasité, že si ani nevšimla žádných kroků. Sakra. Natáhla svou vyčerpáním a stresem lehce třesoucí se ruku ke zdi a našmátrala držadlo svojí harpuny. Přitáhla ji k sobě a vyškrábala se nohy. Musela dávat pozor na hlavu, a tak se držela skrčená, zatímco upřeně sledovala dveře před sebou.