Hope

Kapitola 1.

V pravé poledne prvního října 1989 současně porodilo 43 žen z celého světa. Což by nebylo nic zvláštního v případě, že by ty ženy byly předtím těhotné. 

Výstřední miliardář a dobrodruh Reginald Hargreeves se rozhodl, že najde a adoptuje, co největší množství těchto neočekávaných dětí. 

Dostal jich osm... 

Současnost

Nemohla jsem uvěřit, že se mi to konečně podařilo. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv. Ještě naposledy jsem se otočila za sebe, abych se ujistila, že mě přeci jen nikdo nesleduje. A taky že ne. Odbočila jsem do další chodby, kde na mě ale k mé smůle čekalo nepříjemné překvapení. Stáli tam agenti Komise a sledovali můj příchod. Pokoušela jsem se dělat, jako by nic a v klidu kolem nich projít, když jsem uslyšela její hlas. Hlas Jednatelky. 

„Kampak?"

Podívala jsem se jí do očí, než jsem se rozeběhla pryč. Agenti po mě začali střílet, avšak já se jejich ranám bezpečně vyhnula. 

„Ne! Nestřílejte. Chci ji živou." Uslyšela jsem rozkaz Jednatelky, než jsem se dostala do další části budovy. To už jsem za sebou slyšela rychlé blížící se kroky za mnou. Nehodlala jsem se vzdát a rozhodně jsem se nechtěla vzdát kufříku, který právě svírám ve své levé ruce. Trvalo to tak dlouho, než jsem ho získala. Ucítila jsem náraz a něco mě odhodilo stranou, až jsem narazila na protější zeď chodby. Kufřík to bohužel odnesl s mírnými následky, ostatně jako moje hlava, ale doufala jsem, že není příliš poškozen. Nehodlala jsem už dále čekat a než se ti zmetci stihli dostat blíže, tak jsem se pomocí kufříku přemístila pryč. To jsem ale netušila, co mě čeká. 

Pohled třetí osoby 

„Uhněte mi!" Zavolá Klaus a prorve se mezi svými sourozenci, aby se pokusil uhasit onen podivný modrý objekt před nimi. Když mu jeho snaha nevyjde rozhodne se po něm hasičák aspoň hodit.
„Čemu tím pomůžeš?" Zeptala se ho Allison
„Co já vím. Máš snad lepší nápad?"
„Zpátky! Schovejte se ze mě." Snažil se své sourozence ochránit Luther. To by ale nebyl Diego, aby se neozval jeho komplex hrdiny. „Jo zalezte se za nás."

Skrz onen objekt šel rozpoznat obličej, který se pomalu měnit. Zprvu se jednalo o postaršího muže, když se ale tvář blížila víc, stávala se z něj tvář mladého kluka, kterému nemohlo být víc než devatenáct. Než celý vypadl z toho podivného portálu a stál před překvapenou skupinou. Oblek, který měl na sobě mu byl příliš veliký a tak na něm úplně visel. 

„Vidí ještě někdo ... naše malé číslo pět, nebo mám vidiny?" Ozval se zpoza svých sourozenců Klaus a celá skupina se přiblížila k mladíkovi. 

„Kurva ..." Pětka se poněkud naštvaně a lehce zmateně rozhlédl kolem sebe, než se všichni přesunuli do kuchyně uvnitř domu. Začal si tam chystat toust, zatímco před ním seděli jeho tři bratři a dvě sestry a udiveně ho pozorovali. „Kolikátého je? A přesně."
„Čtyřiadvacátého."
„Čeho?"
„Března."
„Fajn..."

„Tak vysvětlíš nám, co se to právě stalo? Byls pryč sedmnáct let."
„Mnohem déle, než sedmnáct let."
„Kdes byl?"
„V budoucnosti. Stojí za starou belu. Měl jsem poslechnout starouše. Víte co skákat prostorem je jedna věc, skákat časem je ruská ruleta."
„Jak ses dostal zpátky?" Přerušila ho Vanya
„Promítnul jsem své vědomí do pozastavené kvantové verze sebe sama, která existuje v každém myslitelném čase. Ve zkratce."
„To nedává smysl." Zarazil se Diego a podíval se na ostatní jestli mu rozumí.
„Být chytřejší dávalo by."

Užuž ho chtěl Diego zmlátit kdyby ho Luther nezastavil. „Jak dlouho jsi tam byl?"
„Pětačtyřicet let, plus mínus."
„Takže ti je... 58?"
„Ne. Mému vědomí je 58. Ale vrátil jsem se do svého devatenáctiletého těla."

Z jiné části domu se ozvala hlasitá rána a všichni se podívali na Pětku. 
„Co jsi zase provedl?" Zpražil ho pohledem Diego.
„Proč si hned myslíš, že jsem to byl já? Sotva jsem se vrátil."
„No právě."
Společně se vydali do místa, odkud předpokládali, že zvuk přišel. Bylo u baru, kde byla kompletně rozbitá skříňka a v troskách leželo tělo. Luther se jako jednička rozhodl vydat blíž zjistit o koho jde. Jenže jen, co se dostal blíže, tak v nehybném dívčiném těle poznal svou ztracenou sestru. „No to mě poser."
„Cože? Kdo to je?" Allison přišla blíže, aby zjistila, čemu se její bratr tak diví. „Hope..." Klesla na kolena k ní. 
Hope Hargreeves. Číslo osm 

Zpět k pohledu Hope 

Bolela mě neskutečně hlava a cítila jsem se nějak jinak. Zmateně a nesvá. Když jsem konečně otevřela oči, tak mě oslnila silná záře. Musela jsem si zvyknout na světlo, než jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. Ležela jsem na pohovce, kterou jsem až moc dobře znala. Na protější pohovce seděla trojce, která vypadala jako mí bratři, ale mnohem starší, než si je pamatuju. Za nimi stály mé sestry a vedle mě stál Pětka. Na rozdíl od nich vypadal jen o pár let starší, než se ztratil. Přesunula jsem se do sedu a překvapeně na něj zírala. „Pane bože ty jsi zpátky!"
„A co teprve ty."
„Jo to je dlouhá historie. Vypadáš ... nějak jinak. Neměl bys být starší, nebo tak něco?"
„To říká ta pravá."  
„O čem to mluvíš?" Zmateně jsem si prohlédla své tělo, než jsem vystartovala k nejbližšímu zrcadlu. Všichni vyběhli za mnou. V odraze jsem spatřila své mladší já. Bylo mi znovu osmnáct. Co se to stalo? Však mě měl kufřík jen přenést. Asi jeho poškození mělo za následek toto. „Kurva..."

„Fajn. Co se to děje. Může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že sotva nám umře fotřík, tak se začnou objevovat naši ztracení sourozenci?" Rozhodil rukama Klaus a vypadal, jako že si něco šlehl, což nebylo nepravděpodobné. 
„Počkat počkat počkat. Otec je mrtvý?" Podívala jsem se na každého z nich v naději, že mi konečně vysvětlí, o co všechno jsem přišla. 
„Moment. Pětka byl v budoucnosti a věděl o tom. Tak... kde jsi byla ty?"
„No to je na dlouho."
„Máme spoustu času." Obrátil se a na mě Pětka a já věděla, že jsem se vrátila do pěkného zmatku, ale všechno tohle je ráj oproti tomu, co jsem zažívala na Komisi. 
„No... dobře." Vrátili jsme se společně do obyváku a usadili se na pohovky. Já si je ještě jednou pomalu prohlédla. Allison, Luther a Diego si vyměňovali zmatené pohledy, když se zrovna nedívali na mě. Klus byl tak nějak klasicky mimo a sem tam se díval za sebe a vypadalo to, jako by s někým mluvil. Vanya se na mě ustaraně dívala a pohledem se mě snažila uklidnit. A pětka seděl přesně naproti mě a lehce nedůvěřivě mě pozoroval. 
„Všechno to začalo týden potom co zmizel Pětka..."