hearing

1

24.11. 1970
    

     Byl deštivý den, veliké, studené kapky deště bubnovali do oken. V malém apartmánu v Londýně, spala na pohovce mladá slečna, u ucha jí hrála gramofonová deska od The Beatles. I přesto, že deska hrála tak hlasitě, že to slyšeli i sousedi, jí očividně netrápili, že hned vedle ní hraje. Neslyšela jí totiž, neslyšela nic. Celý svět pro ní byl zahalen tichem od chvíle, kdy se narodila. Nevěděla, ale zároveň tak neuvěřitelně toužila poznat jak asi může znít hlas její nejlepší přítelkyně, hudba o, které povídá, auta, zpěv ptáků, hlasy vlastní rodiny a nezáleželo na to jak strašně moc chtěla slyšet, protože se jí to nikdy nesplní.
     Její hruď se v pravidelných intervalech trošičku zvedala nahoru a dolu. Zrzavé, po ramena dlouhé, vlnité vlasy jí trčely do všech světových stran, pootevřný růžové rty do malého ležatého O. Ležela zkrouceně, záda jí po jejím málem dřimnutí budou rozhodně bolet, ale trápit jí více než bolavá záda jí bude čas, který promarnila spaním. Každým dnem a nocí byla blíže a blíže ke zkouškovému období na Imperial College London. Byla nervózní, ale těšila se až to bude míti opět úspěšně za sebou a moc zase nekonečné sedění nad učením hodit za hlavu na pár týdnů.
      Netušila, že po schodech nahoru směrem k jejího apartmánu, kde  bydlela ještě s jednou holkou, jde pětice lidí. Její spolubydlící, Mary a Maryin přítel a jeho kamarádi. Mary věděla, že zvonit na zvonek bylo zbytečné, stejně by jí neslyšela, čili si musela nosit pokaždé co šla z domu klíče, aby se dovnitř dostala. Když pětičlenná skupinka lidí stálo před jejich dveřmi do malého apartmánu, Mary řekla, spíše varovala ostatní čtyři kluky "zůstaňte tady až na vás zavolám tak přijďte, zbytečně by jste jí vyděsili," Mary svojí spolubydlící měla nadevše ráda, častokrát se o ní zmiňovala jako o tom nejmilejším a nejhodnějším člověku, kterého kdy mohla potkat.
     "To je jí pět let, že by se nás tak bála? Však už nás stejně slyší," pronesl blonďatý muž, který při Maryininích slovech protočil oči otráveností. Jeho jméno bylo Roger, Roger Meadows Taylor, bubeník kapely, kde byl přítel Mary jako frontman. Kvůli jeho kousavé poznámce dostal od jeho přátelů otrávené pohledy. Možná by měl pravdu, kdyby slyšela, možná by je slyšela i přes hudbu, která se linula po chodbě za zavřenými dveřmi. Mary zapomněla vypnout gramofon, když odcházela.
    "Rogere, za prvé, ne, není jí pět, za druhé, je hluchá a za třetí, když se k tobě přiblíží čtyři neznámý muži ze zadu, které ty neslyšíš jak jdou, tak ano, tak se lekneš ukázkově," odpověděla Mary Rogerovi. Roger, když uslyšel, že si dělal srandu z hluchoněmého tak se malinkato začervenal studem.
     "Absolutně miluji, když někdo zvládne Rogera udělat neschopného říct další slovo," nezvedl si pomoc a utrousil poznámku na Rogerovu osobu, vysoký tmavovlasý muž, který vydal jak pudl. Nebylo divem, že když si z něho chtěl někdo utahovat tak mi začal říkat pudl, kvůli jeho objemným, černým, velmi hustým kudrnám. Brian Harold May, jejich kytarista a astrofyzik. Ten chytrý, jak se mu též někdy říkalo. Brian na jeho poznámku dostal vražedný pohled od Rogera a slabé zasmátí dvou dalších členů. Freddie Mercury, Maryin přítel a jejich zpěvák a John Deacon, jejich baskytarista.
    "Proč se s tebou vůbec bavím, pudle?" vydechl Roger spíše tak do vzduchu. Brian byl jeho nejlepší přítel, byli nerozlučitelný, i přesto, že si lezli na nervy by první pro druhé položil život.
    "Pánové," řekla Mary. Hledala v kapse od svého červeného kabátu klíče. Když je našla po delší chvilce než si představovala a začala se jí zmocňovat panika z dosti pravděpodobně chybějícím klíčům, otevřela dveře do malého, ale útulného apartmánu. Tóny skladby Elanor Rigby byly po otevření dveří více hlasité a pěvecké části byly více zřetelné. Mary vešla do malinkaté chodbičky, kde si sundala svoje červené kozačky, chvíli potom šel dolu i kabát.
    "Zatím se vybujte a seslékněte," řekla Mary, když mířila dlouhými kroky do malého obývacího pokoje aby ztišila hudbu, kde viděla spát rusovlasou slečnu na pohovce, pořád v oblečení, ve kterém šla na přednášku. Seprané, tmavé džíny s vysokým pasem, delší tmavě zelené tričko s dlouhým rukávem, na tom svetr stejné barvy jako tričko. Měla ráda tmavě zelenou barvu, zvýrazňovalo jí to její zrzavou kšitici vlasů, který nešly ani za nic nějak učesat.
   Mary ztišila Elanor Rigby a sedla si na pohovku vedle ní. Tiše si povzdechla a koukla se na ní. Nechtěla jí budit, posledních pár dní nedokázala ani zavřít oči ze stresu z nastávajícího zkouškového období. Byla nervák, z každé maličkosti se dokázala zhroutit. Tiše oddychovala, její hrudník se zvedal v pravidelných intervalech. Mary jí dala ruku na rameno a trochu s ní zatřásla, na což se rychle vzbudila a vystřelila do sedu. Lekla se, hrudník se jí teďka zvedal v rychlejších a trhanějších intervalech. Zvedla svoje zelené oči a koukla se na blondýnku sedící vedle ní.
   "Proč mě budíš?" znakovala své nejlepší kamarádce. Zvedla obočí a čekala na odpověď.
   "Přišel můj kluk a jeho kapela. Říkala jsem ti to přece," znakovala zpátky Mary. Uměla znakovat, její otec byl též hluchoněmý.
   "Asi jsem na to zapomněla," koukla se na ní velikými očima barvou toho nejjedovatějšího jedu. Temné kruhy pod očima je ještě více zvýrazňovaly. Na tváři měla lehký, rozespalý polo úsměv.
   Mary jí nestačila nic odpovědět, když vrazili do malého obývacího pokoje čtyři kluci, čtyři dlouhovlasí kluci, každý úplně z jiného těsta. Jeden blonďatý, jeden exoticky vypadající, jeden hnědovlasý a jeden kudrnatý, jako by byl pudl. Exoticky vypadající muž, Maryin přítel přišel k Mary a ukradl jí jeden krátký polibek.
  "Tohle je Eloise," řekla Mary a ukázala na mladou rusovlasou slečnu, která vypadala jako kdyby strčila prsty do elektřiny. Styděla se, věděla plus mínus co Mary řekla čtyřem mužům, kteří jí skenovali očima. Malý ďolíček se jí vytvořil na pravé tváři, když se usmála o trošku více. Většinou neukazovala svoje zuby, když se usmívala, styděla se za svoje rovnátka, které měla už od nepaměti.
   "Ráda vás poznávám," znakovala Mary aby jim to přeložila. Pořád s úsměvem na rtech, aby všem bylo jasné, že má radost.
   "Ráda vás poznává," přeložila Mary, když od čtyř mužů dostala zmatené pohledy. Blonďatý muž se rozvalil ležérně na červeném křesle. Zatímco co Maryin přítel si sedl vedle nic na pohovku, hnědovlasý si sedl na podlahu pokrytou kobercem a kudrnatý si přinesl židli z kuchyni.
  "Taky tě moc rád poznávám, drahoušku. Mary mi o tobě tolik povídala. Jmenuji se Freddie, věřím tomu, že se staneme velmi dobrými přáteli, drahoušku," řekl rychle Freddie zatímco na ní koukal. Podal jí ruku na potřes. Blonďatý muž si odfrkl nad Freddiem zvykem všem říkat drahoušku. Usmála se na něj zpět, věděla co jí řekl, uměla velmi dobře odezírat. Dala mu též ruku na potřes.
  "Jakožto, že ví co jí řekl Freddie?" Zeptal se potichu hnědovlasý kluk.
   "Umí odezírat Deaky," odpověděla mu s příjemným hlasem Mary.
   "To je cool," poznamenal blonďatý muž, který vypadal na to, že se zabydlel v jejich křesle.
   "Roger Taylor," řekl blonďatý muž. Bohužel to Eloise nestihla vyzkoumat z jeho rtů, poněvadž jí Freddie povídal něco. Mary jí lehce poťukalala na rameno, aby dostala její pozornost a odznakovala jí znovu Rogerovo jméno. Jako další se představil velmi mladě vypadající hnědovlasý muž.
   "John Deacon, narodil jsem se 19. srpna 1951," řekl potichu.
   "Deaky! Nemusíš hned každému říkat, kdy ses narodil," nedokázal si pomoct neutrousit poznámku Roger.
   "Ne to je v pořádku, ráda tě poznávám Johne," ukázala Mary aby mu to přeložila. Mary mu to přeložila, na což si Eloise od Deakyho vysloužila ten nejsladší úsměv, který kdy viděla. Usmála se na něho zpět.
  "Brian May," řekl kudrnatý muž, ten nejvyšší z nich. Podal jí ruku stejně jako Freddie, kterou přijala.
  "Všechny vás moc ráda poznávám," znakovala Eloise Mary, která jim to zase a opět úspěšně přeložila.
    Mohli tam být určitě přes tři hodiny, rozhodně si vyslouží od sousedů ne moc přátelské upozornění, že je rušila jejich hlasitá návštěva.
   "Musíš přijít na náš koncert, drahoušku," řekl Freddie energeticky. Na což se Eloise trochu tiše zasmála a od kluků dostal podivný výraz. Už vyráželi z dveří, respektivě stáli mezi dveřmi a loučili se.
   "Myslím si, že pro mě váš koncert nebude mít takovou hodnotu jako pro ty, kteří mohou slyšet to co tvoříte, ale přijdu ráda," odznakovala Mary, která se trochu uchechtla nad její poznámkou.
   Po rozloučení tři kluci odešli, až na toho nejvyššího.
   "Mary?" Zeptal se blonďaté slečny stojící v chodbě. Eloise zatím sklízela skleničky z obýváku.
   "Ano, Briane?" Zeptala se ho Mary se zvednutím obočím. Nevěděla co od něho má v tuhle chvíli čekat.
   "Myslíš si, že bys mě naučila znakovou řeč?" Zeptal se znovu Brian tiše Mary, jakoby ho Eloise nebo nikdo jiný mohl slyšet jeho prosbu. Mary zvedla obočí ještě více a trošičku vykulila oči na Briana. V zápětí se na něho usmála.
    "Je to velmi těžké, Briane, bude to trvat spoustu týdnů než budeš schopný vůbec vést základní konverzaci," odpověděla mu Mary sladce. Brian už jí bohužel nic nestihl odpovědět i když měl nevýslovnou touhu jí říct, že ho to nezajímá, že se to chce naučit. Zrzavovlasá dívka, jménem Eloise ho i přesto, že si to nechtěl přiznat, okouzlila. Nebyla to láska, byl to spíše chtíč jí poznat více. Zjistit kdo to je, co je její vášní, co studuje, co jí zajímá, co ráda dělá a hlavně jedna otázka mu udkvěla v hlavě. Jaký je to být hluchý? Jeho touhu Mary odpovědět přerušil vysoký hlas Rogera, který se ho ptal kde je.
  "Prosím," řekl rychle zatímco na ní koukal svými zeleno hnědými očima.
   "Fajn," řekla Mary, která evidentně vzdala mu říct ne nebo se mu to snažit rozmluvit. Věděla, že Brian byl chytrý a jeho přání brala jako sladké či dokonce roztomilé.
  "Děk-" neodpověděl Brian, protože byl přerušen opět vysokým hlasem Rogera, teďka už více naléhavějším aby zvedl svojí prdel a došel k nim. Což Brian udělal, dal Mary děkovný pohled a utekl dolů po schodech, div nespadl jakou rychlostí utíkal za jeho kamarády netrpělivě čekajícího na něj dole v přízemí.
   Mary zavřela dveře a vyšla ta Eloise pomoc jí v umývání nádobí.

Ahojky, všichni, kteří se rozhodli dát této fanfikci šanci. Vítám vás v mém prvním díle. Doufám, že se vám první díl líbil a bude se vám příběh líbit i nadále. Doufám, že budete mít skvělý den.

Ještě předtím, než mi někdo napíše, že nemám s hluchotou nic společného, tak bohužel mám. Do svých šesti let jsem téměř neslyšela, čili si sice matně, ale pamatuji jaké to bylo.

Mám vás moc ráda, doufám, že se uvidíme i u dalšího dílu a možné i dalšího příběhu.
Papa <3