PRICELESS || BTS || CZ

× 5 ×

POV; Min YoonGi

„Nesahej na mě," cekne ten potetovaný chlap, který pomalu nedokáže ani sám stát. V letadle jsme seděli u jednoho stolu a celou cestu kolem nás skákaly letušky, které nosily jednu skleničku whisky za druhou. Prvně řešili business, ale později se tomu upustili, protože mu to přestalo myslet.

„Pane Jeone, měl byste si jít lehnout," říká mu ten druhý a na jeho povel jej pouští. Z kapsy si vytahuje klíče, opírá jej o sloup a odemyká.

Stojím o kus dál a pozoruji je. Nevím co mám dělat – pomoc, nepomoct, utéct.

V tom se muž po mé pravici, ten objímající sloup, začne sesouvat dolů, než nakonec začne padat dolů ze schodů. Moje dobré srdce a svědomí mě donutí se rozpohybovat a pomoct mu.

Chytám ho těsně nad zemí. No, chytám, spíš mu jen brzdím pád, protože je dvakrát těžší a větší než já. Leháme si spolu na zem, s čímž on leží v mé náruči.

„Agh," vydechuji ztěžka, když na mě přenese celou váhu. Ucítím jeho nepříjemný dech plný alkoholu.

Po chvíli k nám přechází ten střízlivý. „Ale do hajzlu, JungKooku," říká vztekle a stahujte jej ze mě. Já se zvedám po svých.

Po zamknutí  a schovaní klíčí dostávám instrukce. Přiděluje mi pokoj pro hosty v nejvyšším patře, který se později podle jeho slov předělá na můj pokoj, a oznamuje mi, že mi zítra ráno někdo všechno vysvětlí. Potom mě propouští a odchází uložit muže s tetováním do postele.

Zůstávám v chodbě sám. Dívám se nějakou dobu kolem, stojím jako přibitý a přemýšlím nad tím, co se za poslední dny stalo. Nevím, kde jsem byl a kde jsem teď. Nevím, proč se o mě postarali a potom mě předali těmhle mužům. Adoptovali mě? A proč jsem tedy podepisoval tu smlouvu? A proč mi bylo řečeno, že nemám na výběr?

Mám v hlavě takový chaos, že nevím, která myšlenka je hlasitější. Ale odpovědi jsou stále v nedohlednu.

Nějakou dobu přemýšlím nad tím, že bych mohl zkusit utéct. Docela dlouhou jsem bojoval sám se sebou. Jedna moje strana mě totiž přesvědčovala o tom, že bych se měl okamžitě pokusit zdrhnout, ale ta druhá vyzdvihovala všechna negativa, která přijdou, když se mi to nepovede.

Přibližně po deseti minutách, kdy se koukám sem a tam, se rozhoduji. A ačkoliv mě děsí představa trestu, rozhoduji se i tak pro útěk – kvůli HaYoon.

Předem vím, že dveřmi nemám šanci pohnout. Jsou velké, masivní, a mají na sobě nejeden zámek. A proto přecházím k oknu v obývacím pokoji. Prohlížím si ho a studuji, ale zjišťuji, že se nedá otevřít dokořán. Potom si dokonce všímám čidel z vnější strany. Docela rychle mi dochází, že čidla tam nejsou kvůli úniku, nýbrž kvůli vniknutí.

Potom si prohlížím zbytek spodního patra. Dům je obrovský a prostorný. Když stojím uprostřed kuchyně spojené s jídelnou, připadám si jako mravenec. Všechno je tu moderní a elegantní. Dost možná bych se vsadil, že lustr nad kuchyňskou linkou je dražší než všechno jídlo, co jsem za poslední dva roky jedl.

Když si zívnu, opřu se o linku a zavrávorám. Za poslední dva dny jsem chodil spát pravidelně a k tomu jsem si během dne dával šlofíčky. A teď jsou podle hodin nad okny čtyři hodiny ráno. Oči se mi skoro zavírají samy. A proto se vydávám do horního patra, kam mě muž s brýlemi odkázal.

Nahoře jsou jen dvoje dveře, oboje otevřené. Dojdu přímo mezi ně a nahlédnu dovnitř. Vpravo leží rozplácnutý přes celou postel ten muž s tetováním. Nemá na sobě skoro nic a přes záda má hozenou krémově hnědou přikrývku.

Z jeho obličeje zmizelo zamračení, které si držel celou cestu autem a i letadlem. Po našem rozhovoru na zadní sedačce limuzíny už jsem raději nemluvil. Celý večer jsem mlčel a poslouchal. A díky tomu jsem měl možnost si o nich vytvořit vlastní obrázek.

Po chvíli zírání mě kroky z vedlejší místnosti vrací do reality. „Ty spíš tady," říká mi ten druhý muž. „Dal jsem ti na postel nějaké oblečení. Asi ti bude trochu větší, ale budeš to muset překousnout. Ráno si spolu promluvíme a vyřešíme několik věcí."

Otáčím se k němu. „V k-kolik mám vstávat?" ptám se opatrně.

„To neřeš, jen se prospi. V nejhorším případě tě vzbudím," šeptá s čímž zavírá dveře, za kterými spí polonahý a potetovaný muž. Potom se ke mně sklání. „Mimochodem, jmenuju se Joon, NamJoon."

Přikyvuji. „Já jsem YoonGi." Lehce se ukláním, což jej nutí do úsměvu. Potom ale jakoby mu něco došlo a úsměv je rázem pryč.

„Uvidíme se ráno," říká vzápětí roztěkaně a vydává se dolů.

Nějakou dobu sleduji jeho záda vzdalující se ve tmě, než se nakonec vydávám do útrob pokoje. Zavírám za sebou dveře a převlékám se do velkého trika a dlouhých kraťasů. Během několika rychlých minut usínám v obrovské, měkkoučké posteli se sametovým povlečením. A spím zatraceně dlouho.

Budím se do prázdného domu kolem dvanácté hodiny a stále na sobě cítím značnou únavu. Se sestrou jsem čas od času chodíval spát taky tak pozdě, ale čtyři hodiny ráno jsou na mě opravdu moc.

V posteli netrávím ani o vteřinu navíc. Vylézám ven a odcházím do koupelny, která je součástí pokoje. Umývám si obličej a prohlížím se v zrcadle. Když mě ale začínají přepadat nepěkné myšlenky, odcházím – odcházím z koupelny, ale i z pokoje.

Vydávám se do spodního patra a v břiše mi hlasitě burácí. A když ucítím vůní linoucí se z kuchyně, až se mi skoro podlomí kolena. Naposledy jsem jedl v pokoji, do kterého mě zavírali ti lidé, takže už čtrnáct hodin zpátky.

„Ah, YoonGi, zlatíčko, už jsi vzhůru!" ozve se zvučný mužský hlas, který ještě neznám.

To be continued...

Máme tu nový díl, guuuys! Chci moc poděkovat za podporu, votes a komentáře. Vždy to potěší. 🥺

K00kie