Poslední hvězdný svit aneb hvězdy nám nepřály

Smlouva

Ahoj, jestli se v příběhu objeví nějaké chyby, tak se moc omlouvám, protože je to trochu starší :) ...

Sam seděl na stoličce u stolu plného starých knih, mezitím ,co Dean polehával na gauči a Bobby připravoval večeři. Zrazu se ozval pokojem zvonek. "Jdu tam." Ozval se lehce naštvaně Dean a vstal z gauče. Přišel ke dveřím, a když je otevřel, na rtech se mu objevil úsměv. "Ahoj, Deane." "Casi.. ahoj, pojď dál." Cas jen s úsměvem kývl hlavou a protáhl se kolem Deana. Pozdravil Sama i Bobbyho, který vykoukl z kuchyně. Bobby ho též pozdravil a vrátil se k vaření. Sam jen kývl hlavou a zabraně dál studoval zažloutlé stránky jedné z knih. "Od kdy se mi neobjevuješ za zády jako důvod mého infarktu?" Pozasmál se Dean a šel směrem ke gauči. "Od doby, co nejsem anděl." Dean se zarazil. Pomalu se otočil na Castiela, kterého sledoval zvláštně už i Sam. "Ty už nejsi anděl? Jak ? Proč?" Divil se Dean. "To je na dlouhé povídání....Ale něco potřebuju." Díval se Deanovi hluboko do očí. "A co to je?" Castiel zastrčil ruku pod lem své košile a vytáhl malou lahvičku, která vysela na kožené šňůrce, kolem jeho krku. Uvnitř bylo něco, co se neskutečně krásně třpytilo, a linulo jako kouř plný barev. "Potřebuju, abys mi to pohlídal." Dean vyjeveně zíral na lahvičku a nebyl schopný jediného slova. Byl naprosto unešen. Castiel lahvičku objal celou dlaní a tahem nahoru si šňůrku přetáhl přes hlavu. Přechytil si ji tak, aby ji držel oběma rucema a udělal krok k Deanovi. "Počkej, co je to?!" Vyjekl Dean a dlaní Castiela zastavil. "Moje milost... Jestli o ní přijdu, už se nikdy andělem nestanu." Dean hluboce vydechl a vůbec si nevšímal Sama, který je zvláštně sledoval. "Proč ji teda nestrážíš ty?" "Někteří andělé nebudou chtít , abych se stal opět jedním z nich a tak ji budou u mě hledat." Dean chvíli mlčel. Castiel ruce s milostí stáhl k tělu. Zdál se být lehce smutný, že to Dean odmítá. "Casi, neber si to zle, ... já prostě nemůžu. ... U mě by nebyla v bezpečí." Tiše polkl a Sam se vrátil pohledem ke knížce. "Deane, prosím... Potřebuju to... A já... ti věřím." Dean dál mlčel a prohlížel si Castielovi dlouhé prsty, jak drží koženou šňůrku s lahvičkou. "Dobře." Řekl Dean a Castiel k němu natáhl ruce. Přetáhl mu šňůrku preš hlavu a prstama po ní sjel až k lahvičce. Chvilkou si ji prohlížel, jako by se snažil zapamatovat, jak vypadá. Po té se podíval Deanovi do očí a všiml si, že ho to znervózňuje. Usmál se, pustil svou milost a odtáhl se. "Děkuju." Dean přikývl a lahvičku s milostí si zastrčil pod tričko. "Udělám všechno proto, aby ji nedostali." Castiel se usmál. "Hele vy hrdličky, našel jsem to, co jsem hledal." Ozvalo se po jejich boku. Oba se otočili na Sama. "Vím, kde Wendigo je... jdeme?" Dean pohlédl na Castiela. "Samozřejmě." Řekl Castiel a šel to oznámit Bobbymu. Pár vteřin na to, se oba objevili v pokoji. Sam s Deanem už balili vše, co bylo důležité. Vyšli ven k Deanovu autu. Tašky hodili do kufru, nasedli do auta a vydali se po cestě do Columbusu v Ohiu. Po pár zastávkách v motelech, byli konečně na místě. Zaplatili si dva pokoje v jednom motelu kousek od místa, kde se měl podle Sama schovávat Wendigo. Vešli do pokoje a na chvíli si zdřímli po dlouhé cestě.

Brzo ráno Dean nemohl už spát kvůli vedru. Sedl si, otřel si obličej a oblékl si košili, co se válela na židli vedle postele. Vstal, upravil si lem košile, pozapínal všechny knoflíčky a vyšel potichu ven z pokoje. Když zavřel dveře, překvapeně se usmál na svého bratra, co seděl na zábradlí, u jejich pokojů a popíjel pivo. "Ranní ptáče?" Pozasmál se Sam. "A ty zas začínáš nějak brzo." Pozasmál se Dean a přisedl si k němu. "Zdá se mi, že v tom pokoji, ta zatracená ventilace vůbec nefunguje." Prohodil Sam a napil se. "Jo, u nás je to to samé... Divím se, že Bobby a Castiel spí." Sam se usmál. "No, jo."Přibližně o hodinu později oba šli do svých pokojů vzbudit Bobbyho a Castiela, a připravit se.

Vyrazili pěšky, nenápadně mezi lidmi na ulici, jelikož to bylo hodně blízko. Zastavili se u staré ,trochu zchátralé budovy v úzké opuštěné uličce. "Tady?" Zeptal se Dean, zírajíc na budovu. "Jo." Usmál se Sam. Všichni si vzali do ruky pistoli a vešli skrz vysypané dveře dovnitř. Všude kolem se válela zpousta střepů, zdi byly oprýskané a věci všude rozházené, jako by to byla skládka. Žárovka, která vysela ze stropu, po určitých intervalech blikala oranžové světlo, ze kterého bolely oči. Sam pokynul rukou ,aby šli všichni k němu, ke schodům. Potichu vyšli do druhého patra budovy. Budova se zdála jako nějaký malý hotel, co zchátral už hodně dávno. Všude byly pokoje a oni nevěděli, kde přesně se schovává. "Bude lepší, když se rozdělíme." Řekl Bobby. "Dobře, Deane? Ty pojď se mnou." Pokynul Sam a ukázal prstem na další patro. Bratři se vydali do třetího, čili posledního patra. Úzkou chodu lemovaly jedny dveře za druhými, všechny zavřené. Pomalu šli a po jednom je otevírali. Až neklidné ticho najednou přerušil bobbyho křik a vteřinu na to i výstřely! Oba ztuhli a jeden druhému se dívali do očí. "Deane, ne!" Dean se rychle rozběhl ke schodům! "Sakra, Deane!" Křičel za ním Sam, který se kvůli němu též rozběhl. Už bylo pozdě! Pod schody stál Wendigo a držel Deana pod krkem, opřeného o zeď. Nůž měl těsně u jeho břicha, aby se nikdo o nic nepokusil. "Pusť ho!" Wendigo se na něj hlavou otočil. "Až to odhodíš." Očima pohlédl na Samovu pistoli. Sam hodil pistoli k jeho nohám. "Ty hlupáku!" Zasmál se. "Snad si nemyslíš, že bych přistoupil na férovou domluvu." Ďábelsky se usmál a rychle si chytil deana k tělu, nůž mu přiložil ke krku. Pomalu s ním couval a natáčel se chvilkama i do boku, aby měl dobrý výhled nejen na Sama, ale i na Bobbyho a Castiela. U dveří se zastavil: "Poroučím se pánové," a žduchl Deana k Samovi. Ten ho chytil, ale než se stihl Sam dostat ke dveřím, byl už pryč. "Sakra, Deane!" Dean se vydýchával. "Chtěl jsem jim pomoct." Řekl smutně Dean. Sam zakroutil hlavou a šel k Bobbymu a Casovi. "Co se stalo?" Bobby se pár krát zhluboka nadechl a vydechl. "Nebyl sám... Byl tu ještě jeden, zaútočil na mě, když jsem otevřel jedny z dveří. Při dopadu na zem mi vypadla pistole z ruky, ale Castiel, přesto, že jsem myslel, že neumí střílet, ho zastřelil." "A mezitím, ten druhý, se nenápadně snažil proplížit na schody, kde mu přímo vpadl Dean do náruče." Dodal Castiel trochu smutně. "Jinak bychom ho, dávno zastřelili." Klesl hlasem Bobby. Dean se po všech pomalu rozhlížel. "Jo, chápu.. Takže je to prostě moje vina, že utekl... Omlouvám se." Castiel se zdál už klidnější a Bobby měl stále neutrální přesto trochu udýchaný výraz. Ale Sam se mračil. Šel k němu a píchl do něj prstem. "Nejen, že si ohrozil sebe a možná i nás ,ale taky kvůli tobě utekl! Můžou teď umřít další lidé, než ho opět najdeme." Dean smutně poslouchal Samova slova. Věděl, že udělal začátečnickou chybu, když se hned tak zbrkle rozběhl po schodech, kde nemohl vědět, co ho tam čeká, ale měl strach. Měl strach o Bobbyho a taky o Castiela. Byl to vůbec Bobbyho výkřik, co ho donutil, tak zbrkle vyběhnout ke schodům? Nebo pomyšlení na to, že tam je i Cas?