Lavender

Prolog

"Jinny?! Kde zase jsi?" Došlo mi, že to táta v hospodě zase přehnal. Ne, že by mě to překvapovalo. Od té doby co mamka odešla, to takhle chodilo každý den. Proto jsem taky věděla co se bude dít. Co nejtišeji jsem se běžela schovat do nejbližšího úkrytu - skříně.
"Jinny, nepřej si mě! Buď se okamžitě ukážeš, nebo si tě najdu sám!" Chvilku jsem váhala co udělat, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat ve svém úkrytu a doufat, že mě nenajde.
Společnost mi tu dělal jeden mol a pár kusů otrhaného oblečení, které by opravdu potřebovalo vyprat, jenže to bychom nejdřív museli mít dost peněz na prací prášek.
Pootevřenými dveřmi jsem sledovala situaci mimo skříň. Viděla jsem jak táta obrací náš malý byt vzhůru nohama. "Říkám ti to naposledy ty malá děvko! Víš že tě najdu tak si to nedělej ještě horší!"
Podlaha zavrzala když se přesunul k mé posteli, vedle které se nacházela má skříň a tím pádem i já.
Co nejopatrněji jsem se přesunula do zadní části skříně a modlila se, aby ho nenapadlo podívat se sem. Podlaha znovu zavrzala, ale tentokrát to bylo mnohem blíž, přímo před mým úkrytem. Zadržela jsem dech a zavřela oči, ze kterých vytékaly slzy. Slyšela jsem jak se dveře, které mne od otce dělily, otevírají. Odmítala jsem otevřít oči a podívat se do tváře, která se mi za ty 4 roky tolik zhnusila. "Říkal jsem, že tě najdu ty mrcho! Přede mnou se nikdy neschováš, to si uvědom ty špíno," zavrčel. Hrubě mě chytil za zápěstí a prudce vytáhl do bytu. "A teď za to zaplatíš" dýchal mi do tváře jeho zatuchlý dech. "Dívej se na mě, když s tebou kurva mluvím!" zařval a najednou jsem ucítila na tváři bolest a horko. První rána, škoda že už nebude příležitost dát mi další. Odhodlaně jsem pohlédla tomu chlápkovi do tváře a sbírala odvahu k tomu, co jsem chtěla udělat. Jakmile se naše oči střetly, využila jsem příležitost a plivla mu do oka. Účinek snad nemohl být lepší - tlak na mých zápěstích zmizel, když mě otec musel pustit aby si protřel oko. Tím mi dal čas, který jsem tolik potřebovala. Doběhla jsem do naší kuchyně, která sestávala z trouby, plynového sporáku, dřezu, malého stolku a pár poliček. Na stolku jsem viděla nůž, který jsem bez zaváhání popadla. Slyšela jsem za sebou těžké kroky, následované otřesy naší chatrné podlahy. Než jsem se stihla alespoň otočit, znovu mě chytil za zápěstí, na kterém budu mít zítra bezpochyby další modřiny do mé, už i tak velké, sbírky. Jeho druhá ruka se natahovala pro můj nůž, ale já jsem se ho nehodlala vzdát tak snadno. Otočila jsem se čelem k němu a praštila ho kolenem plnou silou do rozkroku. Jakmile můj táta uvolnil svůj stisk, chytil se za koule a skrčil se, nastala má příležitost. Pohlédla jsem do jeho očí, v kterých se leskly slzy. Připomnělo mi to mé dětství, když jsme byli šťastná rodinka. Pak od nás matka odešla a táta se začal opíjet. Kvůli chlastu jsme taky prodali většinu našich věcí. Ze šťastné rodiny zbyl jen opilec a týraná dcera. Mé klouby zbělaly, jak jsem předmět pevně tiskla v ruce. Na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho, nemohla jsem uvěřit že od svobody mě dělí jen jedna vražda. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem uchopila otcovi vlasy do ruky a zaklonila mu hlavu, čímž jsem odkryla jeho hrdlo, ke kterému jsem přiložila nůž. Naposledy jsem se podívala do jeho ledově modrých očí, které byly téměř totožné s těmi mými. "Sbohem" zašeptala jsem na rozloučenou, a udělala poslední tah rukou.
Pak už to šlo všechno samo. Našla si mě společnost a já si jako každý její člen změnila jméno na Lavender. Naučila jsem se všechny pravidla a různé techniky zabíjení, až jsem se dočkala první akce. Po první přišla po čase druhá, a po té třetí, až jsem to přestala počítat. Možná někomu připadá můj život osamocený, bez nějakého cíle či blízkých, ale jsou na omylu. Moje rodina je moje společnost. A můj cíl je prostý. Dělej co si kdo přeje a pokud se ti to povede, možná jednou budeš mít na svědomí atentát na prezidenta. Tak to u nás chodí.