V tomto hotelu nikdo nikdy nic neslyšel. Když vykřiknete, výkřik zmizí ještě dříve, nežli opustí vaše ústa. I kdyby jste duply jak nejvíce by jste mohli, i kdyby jste na zem hodili nejtvrdší materiál na světě - nic by se neozvalo.
Není divu že se lidé zbláznili ani ne jeden jediný den poté, co se do hotelu dostali a ubytovali se v něm. Nikdo se odtud nikdy nedostal se zdravou myslí.
Jedním z těch, kdo si troufl vkročit do hotelu, byl Pavel. Dlouhé měsíce slýchal o jeho strašlivé pověsti, ale nikdy tomu nevěřil. "Jen další stará legenda," říkával si, dokud neztratil svou práci a neprošel rozvodem. Ocitl se na pokraji zoufalství a hotel mu náhle připadal jako útočiště – místo, kde by mohl uniknout všem zvukům světa, které ho drtily.
Když vstoupil do hotelové haly, ticho bylo tíživější, než čekal. Zdálo se, že ho obklopuje jako neviditelný závoj, který dusil každou jeho myšlenku. Pokusil se zakašlat, ale bylo to jako by zvuk uvízl někde mezi jeho hrdlem a vzduchem, nikdy nevyšel ven. Zamračil se a sevřel rty. V pokoji, který mu přidělili, nebylo zrcadlo, jen holé zdi a stará postel. Rozhodl se na to nemyslet a uložil se ke spánku.
O půlnoci se probudil. Měl pocit, že ho něco sleduje. Otočil hlavu a zahlédl stín v rohu místnosti. Byl si jistý, že tam předtím nic nebylo. "Haló?" vykřikl, ale ticho ho pohltilo ještě dřív, než slova opustila jeho rty. Rychle se postavil a rozsvítil lampu, ale stín tam stále byl, jen nyní blíž. Nedokázal to pochopit – a jak se snažil vykřiknout znova, jeho hlas zmizel jako voda v písku.
Ticho hotelu se mu dostávalo pod kůži. Byl jako v pasti, kde každý zvuk, každý pokus o komunikaci, mizel dřív, než vůbec mohl začít. Pavel začínal propadat panice. Ale pak si všiml něčeho děsivějšího: jeho myšlenky... přestávaly znít i v jeho vlastní hlavě. Jako by ho hotel pomalu okrádal i o poslední stopy jeho sebevědomí a vědomí.
Stín se znovu pohnul. Tentokrát stál přímo před ním. Pavel cítil, jak mu v krku uvázlo ticho. Pokusil se utéct, ale jeho nohy se odmítly pohnout. Nemohl vydat žádný zvuk, a co bylo ještě horší – začal mít pocit, že si už ani nemůže vzpomenout, jaký to byl pocit mluvit.
Pak k němu stín promluvil. Ale ne hlasem, ne slovy. Promlouval přímo do jeho mysli, tiše a temně: "V tomto hotelu neslyšíš, protože tu už neexistuješ."
Ráno našli Pavla v posteli, zírajícího do prázdna. Nikdy nepromluvil ani slovo. Byl odvezen do psychiatrické léčebny, kde strávil zbytek svého ubohého života.
