Velcí kluci nepláčou

intro

Ve Frederictonu byla zima. Sníh zahalil vysoké špičky kostelních věží a led pokryl hladinu řeky Saint John tlustou chladnou krustou.

Railey si třela ruce a v duchu si nadávala, že si nevzala rukavice. Vedle jejích nohou ležela černá sportovní taška, na níž byl připevněn oprýskaný skateboard, který očividně brala zbytečně.

Před ní se tyčil rodinný domek se zasněženou střechou a Vánočními světýlky pod okapy, která její majitelé nikdy nesundávali. I když se sem vracet nechtěla, přivolalo to spoustu starých zaprášených vzpomínek.

Shlédla na své rifle – seprané zvonáče, mokré do poloviny holení. Mrazivý pocit cloumal celým jejím tělem, jak se chvěla.

Zhluboka se nadechla a zvedla pohled, aby si prohlédla ten bělostný dům, který jako by z oka vypadl obrazům z jejích vzpomínek. Snad nic, kromě nového modelu Toyoty Highlanderu, kterou si museli pořídit nedávno. Její modrý lak teď čelil námraze, která se plazila po dveřích a stáčela se v krystalickém třpytu na čelním skle.

Bylo to místo, kam se nechtěla vrátit. Černá díra stále dost ostrých vzpomínek rozpitých na rozvodových papírech jejích rodičů. Ne, že by jí záleželo na minulosti. Nechtěla sem spíš proto, že jí bylo nařízeno, aby sem jela. A taky proto, že nechtěla vidět, jak moc se oproti svému mladšímu já změnila.

V okně v patře zahlédla pohyb záclony a taky mizící flanelovou košili.

Přinutila se odtrhnout pohled od domu a sehnula se pro tašku. Prkno sjelo ke straně a griptape jí poškrábal hřbet ruky. Téměř to necítila, jak zmrzlé ruce měla.

Když se dveře domu otevřely, pocítila tupý vztek. Nevěděla, ke komu, nebo k čemu, ale možná to bylo ze zoufalství téhle situace. Ve dveřích stála nějaká holka, kterou nepoznávala. Měla blonďaté dlouhé vlasy a na sobě jenom růžovou mikinu a riflovou minisukni. Když jí zahlédla, zamračila se a ohlédla se za sebe na kohosi, kdo byl ještě na chodbě a sundával z háčku bundu.

Railey se rozešla ke dveřím a s každým krokem si nepříjemně uvědomovala, jaké mokro má v botách.

Za tou holkou se objevil někdo, kdo jí byl povědomý, ale nepoznávala ho. Vrabčí hnízdo tmavých vlasů mu spadalo do očí a chladné rysy jen vzdáleně připomínaly kohosi, koho kdysi možná znala. Červená kostkovaná košile, kterou dříve nosil jeho táta, na něm nevisela, ale padla mu jako ulitá.

Wayne, ozvalo se vzadu v její mysli, když si ho konečně spojila s tím malým klukem se zubatým úsměvem, vyhublou postavou a pihami na tvářích.

„Čau," prohodila k němu klidně a naprosto ignorovala přítomnost té nány, co se nakrucovala na prahu, když jí nastavil bundu do které lehce vklouzla.

Ani se na ni nepodíval a dál se věnoval blondýnce, která po ní očkem pokukovala. Měla pěkný obličej a jasné oči zvýrazněné precizním líčením. Velké hnědé oči stále sklouzávaly k Railey, ten divný pohled moc dobře znala - hodnotila, jestli jde o konkurenci nebo ne. Ale v Railyně případě rozhodně nešlo o konkurentku a sokyni v lásce, to by jí klidně vysvětlila sama, kdyby měla odvahu se zeptat narovinu.

Rail sice naštvalo a trochu i zabolelo, že mu nestála ani o jediný pozdrav, ale nemělo jí na tom vůbec záležet.

Lidi se očividně mění.

„Wayne!?" zakřičel ženský hlas z nitra domu. Railey v něm téměř okamžitě poznala svoji někdejší tetičku Jessie, „Za chvíli by měla dorazit Railey, tak na ní počkej venku!"

Kluk se na ni konečně podíval. V očích mu však zračil čirý nezájem, který jí vyzval k tomu, aby se ohlásila sama.

Z jeho vzpřímeného postoje bylo však jasně vidět, že ji tu v žádném případě nechce.