Misery Loves Company CZ

Part 1

Stála jsem v kuchyni s červeným kelímkem plného levného piva, když jsem zaslechla křičet mé jméno v davu lidí. Instinktivně jsem zvedla ukazováček jako 'dej mi minutu' dívce ze španělštiny s kterou jsem mluvila, otáčejíc se a hledajíc v davu mé přátele. Blond hlavička vyskočila nad ostatní, mávajíc mi, když mě uviděla na druhé straně místnosti.

"Eleno!" zakřičela, držejíc ruku ve vzduchu, abych jí viděla, jak se ke mě přibližovala.

Brzy se Camilla protlačila skrz pár přede mnou se svým přítelem Jensen hned za ní. Slušně zamávala spolužačce za mnou, předtím než mi věnovala plnou pozornost. "Kde jste byli?" zeptala jsem se, beroucí si lok z pití. Neviděla jsem své přátele celou noc, až do teď.

"Jensen brzy ráno zítra odlétá a musí už jít. Zajímalo mě, jestli stále potřebuješ svézt, ale já přespím u něj," její malé prsty se automaticky obtočily kolem zápětí přítele, přitahujíc si ho blíže k sobě.

Otočila jsem se k Andrei, abych se jí omluvila a jen přikývla v porozumění. "Je zřejmé, že jsem nikoho nenašla, kdo by stál za tuhle noc, takže jo, budu potřebovat svézt."

Moji kamarádi se zasmáli, na mé zoufalé snaze skrýt žárlivost z jejich perfektního vztahu. I když upřímně, nepřišla jsem na tuhle poslední semestrovskou párty, abych si našla kluka, ale jen strávit nějaký čas s lidma, s kterýma jsem v posledních dvou semestrech nikdy nemluvila. Vypila jsem zbytek piva a kelímek položila k ostatním. Jensen se protlačoval s Camillou skrz dav a já je hned následovala. Východ jsme našli snadno, protože dveře byly otevřené.

Poté co jsme bezpečně vyšli z domu, bez újmy na zdraví, odstranila jsem si z čela několik pramenu vlasů, které jsem měla přilepené, díky tomu jak jsem se celou noc hýbala. Byl teprve březen, ale počasí už ukazovalo první známky globálního oteplování.

Na verandě se shromáždilo pár opilých dívek, vytvářejíc kruh kolem někoho. Všechny si přehazovaly své vlasy dozadu a vystrkovaly prsa. Nepřítomně jsme procházeli okolo, ale zdroj shromáždění upoutalo mou pozornost, jakmile jsme stáli v jiném úhlu, než předtím. Byl to on. Kudrnaté vlasy, pronikavé zelené oči, které mě už nepronásledovaly měsíce; byl to on.

Poprvé jsem ho viděla, asi dva týdny po začátku školy. Zúčastnil se párty bratrstva jako já a všude kam sem šla, on stál poblíž. Nikdy semnou nemluvil, ani se o to nepokusil, ale vždycky byl nablízku a díval se na mě s jeho tmavýma žádostivýma očima. Potom jsem ho znovu viděla asi v polovině semestru. Byla jsem v práci, místní knihkupectví, kde většina studentů chodívala studovat, před celovečerním domácím studováním. To odpoledne se pomalu táhlo a jen pár lidí bylo v obchodě, dokud on nevešel dovnitř, vypadajíc dobře jako vždycky. Když si mě všiml, jeho výraz ztvrdl a procházel se kolem obchodu skoro poslepu, jelikož očima byl stále přilepený na mě. Naposledy jsem ho viděla jen pár dní po začátku nového semestru. Zrovna jsem se vrátila před pár dny a šla na kolej, když jsem ho zahlédla přes ulici, dívajíc se přímo na mě. Měl na sobě černou koženou bundu a vlasy byly o něco kratší, ale stále kudrnaté. Očima mě sledoval, dokud jsem nezmizela v budově.

A teď byl zpátky téměř po třech měsících. Usmíval se, předvádějíc, dívkám své bílé zuby, dokud jeho oči nenašli mě a úsměv se mu vypařil. Přinutila jsem se nezamračit, nad jeho náhlou změnou nálady, ale stále se díval do těch mých modrých. Odvrátila jsem zrak, trochu rozrušena z toho zírání a následovala jsem přátele k modré Hondě dole na ulici. Opilé hihňání stále bylo slyšet přes hudbu a usoudila jsem, že se muž pravděpodobně přestal věnovat mojí existenci, ale jakmile jsem pohodlně seděla na zadním sedadle, všimla si, že skupina dívek se rozprchla do každého směru. A muž nebyl nikde v dohledu.

Cesta domů byla tichá. Camilla pomalu usínala na sedadle spolujezdce, zatímco Jensen se věnoval řízení a rádio hrálo na náhodné stanici v pozadí. Kolej, ve které jsme s Camillou bydleli už rok, byla zcela na opačné straně kampusu, takže jsem museli objet několik univerzitních budov a dostat se ke koleji Umění a Humanitativní vědy.

A to je jak jsme se s Camillou seznámili minulý semestr. Přijela jsem na kolej o dva dny dříve a ona už tam byla zabydlena. Její starší bratr chodil na USC a její rodina pocházela z jižní Kalifornie, takže když se setkali dva nováčci v oblasti umění, nabídla mi ukázat kampus a pomoc s hledáním mé třídy. Čím více jsme spolu chodívali ven, tím více jsme se na sebe navázali a teď o ní uvažuju jako o jedné z mých nejlepších kamarádek.

Ona a Jensen se poznali během toho stejného semestru, když její volitelný obor byl stejný, jako jeho jeden z povinných inženýrských programů. Díky tomu, že byl ve druhém ročníku, se mu podařilo nás dostat na párty bratrstva vyhrazené pouze pro druháky a třeťáky.

Auto zastavilo před naší budovou a já si odepla bezpečnostní pás. "Díky Jens. Řekni Camille, že se uvidíme ráno."

Jensen se otočil na sedadle, věnujíc mi omluvný úsměv, když si všiml, jak jeho přítelkyně usla opřená o okýnko. "Dobrou noc."

Vystoupila jsem z auta, mávajíc na rozloučenou, než jsem zavřela dveře. Jensen neodjel, dokud jsem bezpečně nedošla ke vstupním dveřím. Pokaždé to tak dělal, musela jsem jít do budovy uprostřed noci a držet dveře oteřené, aby viděl. Potom prostě kývne a odjíždí pryč.

Šla jsem hlavní chodbou ke schodišti, když jsem si najednou uvědomila, že jsem neslyšela zavírat těžké vstupní dveře za mnou. Zastavila se, pomalu se otáčejíc a v ten moment jsem se vyděsila, díky přítomnosti temné postavy ve dveřích. Rychle jsem couvala, ale postava se rozešla a devře se hlasitě za ním zavřely.

"Můžu vám nějak pomoci?" zeptala jsem se třesoucím hlasem, přičemž jsem couvala o další krok dozadu. Kolej byla smíšená, ale každé patro bylo vyhrazeno pro jedno pohlaví. Vzhledem k tomu, že první a druhé patro bylo pro dívky, tak si kluci většinou brali výtah, který byl na opačné straně chodby. Natáhla jsem se ke schodišťovým dveřím, zápasejíc s klikou, dokud se za mnou neotevřeli. Postava stále ještě neodpověděla, ale místo toho se začala ke mě rychle přibližovat a já poznala kudrlinky. "Nepřibližuj se kě mě!"

Otočila jsem se, rychle běžíc ke schodům, ale ruka mě zachytila kolem pasu, táhnoucí zpátky dolů ke stěně. Tváří jsem se udeřila o bílou cihlovou stěnu, ale po chvili jsem byla nucena se otočit. Jakmile jsem stála čelem k němu, všimla si mužových měkkých rysů. Byl mnohem mladší, než jsem si myslela, možná v mém věku, nebo o něco starší a jeho zelené oči hleděli přímo do mých.

"Ahoj krásko," jeho hlas byl hrubý a chraplavý. Když si všiml, že jsem sledovala jeho tvář, ušklíbl se, naklánějíc se a umísťujíc své rudé rty proti mému čelu. "Neboj se," zašeptal. "Neublížím ti," rukou vzal můj obličej do dlaní a palcem vytvářel kruhové pohyby na mé citlivé pokožce, přímo pod pravým okem. Škubla jsem sebou, abych zabránila jeho doteku, ale narazila jsem tvrdě hlavou na stěnu, zavírajíc pevně oči díky bolesti. Jeho smích vybroval proti mé hrudi, když stál tak blízko. Jakmile jsem otevřela oči, můj pohled byl rozmazaný od slz.

"Prosím, nezabíjej mě," prosila jsem zoufale, vzlykajíc pod jeho vysokou postavou. Palcem zachytil padající slzy, téměř konejšivě, ale nemohla jsem si pomoct od myšlenek, nad mou poslední minutou života. "Prosím."

Když ruku odtáhl pryč, rychle jsem otočila hlavou na stranu, abych křičela, ale rukou zakryl má ústa ubrouskem. "Dýchej. To ti pomůže dnes večer spát."

Zadržela jsem dech na tak dlouho, jak jsem mohla, ale v určitém okamžiku, jsem začala pociťovat závrať. Snažila se bojovat, ale obě zápěsti byly pevně drženy velkou rukou a nakonec mé plíce začaly prosit o kyslík. Nohy se mi vzdaly jako první a tělem jsem klouzala dolů podél zdi. Poté se mi začali zavírat oči a to i při mém protestu. A to potom byla moje kompletní ztráta vědomí.