Perníková chaloupka aneb jak to bylo s ježibabou

Perníková chaloupka aneb jako to bylo s ježibabou

Už několik dní jsem si připadala jako bych to ani nebyla já. Bylo mi zle. Nebyla jsem ani nemocná, ani mě netrápilo nějaké zranění, ale scházel mi ten úžasný pocit, který jsem prožívala vždy, když se někomu dělo něco hrozného. Také jsem měla hlad. Už dlouho jsem neměla žádné čerstvé masíčko. Nejlepší bylo to dětské. Chutné a šťavnaté. Olízla jsem se jen co jsem si vzpomněla na tu chuť.

Večer se pomalu blížil a já se chystala dát si hrnek vývaru s hadů a myší, když v tom jsem zaslechla zvuk podobný lámání mého milovaného perníčku, z kterého byla celá má chaloupka. Na své dílo jsem byla patřičně hrdá a každé škody jsem hned opravila. Čas od času mi ale ta lahodná vůně přilákala oběd. Většinou to byly osoby ztracené v lese s prázdnými žaludky. Poslední dobou se ale moc nedařilo a ztracených osob ubívalo.

Lámání a chroupání se ozvalo znova. Zamračila jsem se. I pře to, že mi chaloupka vždy přilákala nějaké oběti, musela jsem za to platit tím, že mi ujídaly mou práci a z toho mi nikdy nepřestávala vřít krev v žilách. 

Naštvaně a rázně jsem otevřela perníkové dveře a zakřičela do tmy: ,,Kdo mi to láme můj perníček?'' 

Chvíli bylo ticho, ale pak se ze střechy ozval tichý a celkem sebevědomý hlásek: ,,To nic, to jen větříček,'' bylo mi to podezřelé, ale otočila jsem se a zavřela dveře. Zapřemýšlela jsem. Je to možné? Že by po takové době zase někdo zabloudil v lese? Ze zamyšlení mě vytrhlo další lámání perníčku. Tentokrát jsem na to šla ale chytře.

Potichu jsem došla k oknu a trochu jsem se naklonila, abych lépe slyšela. Přece jen už jsem nebyla nejmladší.

Ano, věděla jsem to. Slyšela jsem mlaskání a chroupání. Lišácky jsem se zasmála, otevřela dveře a zavolala: ,,Kdo mi jí můj perníček?'' Poslouchala jsem odkud se ozve odpověď.

,,To nic, to jen ptáček klove do střechy,'' hlas se ozýval od komína. Spokojeně jsem zavřela s informacemi, které jsem měla. Přemýšlela jsem jak to udělat a jak je chytit. Po promyšlení všech detailů jsem tiše otevřela dveře a plížila se kolem zdi. Slyšela jsem mlaskání a tak jsem zvuk následovala. 

Nakoukla jsem za roh a k mému potěšení tam byly dvě malé děti. Holčička a chlapeček. Hm, to si ale pochutnám, pomyslela jsem si. Vyskočila jsem z úkrytu a rychle popadla děti za šaty.

,,Tak vy mi tady budete ujídat střechu nad hlavou? To se ještě uvidí,'' zasmála jsem se proradně.

,,Ne... my se jen...'' začal Jeníček.

,,TICHO!'' Zakřičela jsem na něj. ,,Jediný, kdo tu bude mluvit jsem já!''

Odvlekla jsem je do chaloupky a zavřela do chlívku. Prohlížela jsem si je přes mříže. Byly velmi hubení na to, abych si je upekla. Rozhodla jsem se tedy, že si je vykrmím. Dávala jsem jim perníčky, dortíčky, čokoládky a všechny možné sladkosti. Mařenka několik dní plakala a to mě dohánělo k šílenství a příšerným bolestem hlavy.

,,Tak budeš už konečně zticha?!'' Křičela jsem v jednom kuse. 

Mírně mě uklidňovalo to, že děti tloustly. Během několika týdnů už byly dostatečně vykrmení a tak jsem se rozhodla, že si je konečně upeču.

Rozdělala jsem oheň v peci, a když měla ideální teplotu, připravila jsem si lopatu a vybídla chlapce jako prvního, aby na ní nasedl. On však řekl, že neví jak. To mě zarazilo.

,,Jak to, že nevíš? Co vás to ty rodiče učí?'' Vrtěla jsem hlavou. Rozhodla jsem se ale, že jim to tedy ukážu. To je dneska mládež. Jenom to jí, spí, brečí, ale neumí to nic pořádnýho. A já, stará stařenka je to má učit. Zabručela jsem a podala Jeníčkovi lopatu, aby jí držel. Nasedla jsem na ni a chystala se zeptat, jestli už vědí. V tom mě ale hodil do rozehřáté pece a Mařenka zavřela dvířka.

,,Otevřete!'' Křičela jsem, ale nepomáhalo to. ,,Já věděla proč mám takový jako vy ráda nejraději na talíři!'' 

Plameny mi olizovaly šaty a já křičela. To byl můj konec! 

//Tak a to je vše :D Doufám, že se vám to líbilo. Budu moc ráda za vaše přečtení, voty i komentáře... 
Nahoře si můžete prohlédnout hlavní hrdinku ve své plné kráse... kočka co? :D