Horší výlet být nemohl. Hotel byl v lesích a i při denním světle jsme se báli k lesu přiblížit. Mě tam ale něco táhlo, ale bylo mi blbé tam jít. Podvědomě jsem však věděla, že ten les není vůbec děsivý. Jednou jsme měli volný den.
„Jasmine, kam jdeš?''zeptala se mě moje spolužačka Nicol.
„Ven. K lesu. Co se může stát.''
Všichni se na mě divně dívali, ale ignorovala jsem je a šla jsem ven vybavena loveckým nožem a plně nabitým mobilním telefonem byť jsem pochybovala, že v lese je signál. Prostě normální les byť trochu temnější. Vlky jsem neslyšela, ale slyšela jsem něco jiného. Vodu. Šla jsem stále hlouběji a doufala jsem, že najdu cestu zpět. Ostatně nebyla jsem jako Jeníček s Mařenkou a nenechávala jsem za sebou drobečky. Hluk vody zesiloval. Řeka? Potok? Jezero? Vodopád? Pak mě oslepilo slunce, a když jsem skoro nic neviděla, drala jsem se dál. A našla jsem to.
Přede mnou se objevilo jezírka s tyrkysově modrou vodou, jakou vidíme jen na fotografiích moří u cestovních kanceláří. Kolem byly fialové květiny a jasně zelené stromy. Ale co bylo nejkouzelnější, tak to byl vodopád. Přede mnou se tyčil převis, ze kterého padal vodopád, a hned za ním byla malá stinná jeskyňka.
Zula jsem si boty, abych nepoškodila nádherně zelenou trávu a dotkla jsem se vody, která byla teplá a kupodivu mi ani nerozežrala nohu. Svlékla jsem se a skočila jsem do vody. Připadala jsem si jako v pohádce. Řekla jsem si, že tohle bude moje tajemství a na hotelu jsme měli být ještě další dva týdny.
Také jsem tam chodila každou noc, ale poslední noc byl úplněk. Chtěla jsem si chvíli užít ten výhled v měsíční záři. Napadlo mě, že bych sem mohla jezdit na víkendy. Utábořit se s tady u laguny.
„Tak sem chodíš,''ozval se mnou mužský hlas. Teda byl to můj spolužák Derek. Bylo to s námi komplikovaný- jednou to vypadalo, že spolu budeme chodit, pak se ode mě distancoval, pak zase na mě zkoušel ty svoje triky a pak to umlklo, i když jsem občas cítila jeho pohled na sobě. Ale vždycky přitahoval- poloviční Hispánec s neodolatelným úsměvem a černýma očima.
„Co tady chceš!''vypískla jsem, jak jsem se lekla.
„Jen jsem tě několikrát zahlédl, jak v noci utíkáš oknem a až teď jsem sebral odvahu tě sledovat.''
„A?''
„Je to tu nádherné. Upřímně obdivuju tě, že jsi měla koule o toho lesa jít, sám jsem byl podělanej, když jsem za tebou šel. Ale nelituju toho.''
Na tváří se mu rozlil zasněný úsměv. Musela jsem využít příležitosti, když ho tu tak hezky mám, Samotného.
„Když už jsi tu, tak si pojď zaplavat,''usmála jsem se na něj.
„Teď?''zeptal se a pak už jen spustil bradu na zem, jak by to neměl žádný devatenáctiletý kluk dělat. Svlékla jsem se a skočila jsem šipku do vody. Derek asi pět minut jen sledoval, jak plavu a pak se rozhoupal a svlékl se, když jsem byla pod vodou. Lehce nedůvěřivě vešel do vody, když já už jsem byla ve vodopádu. Jelikož mi tam voda sahala, až k bradě měl omezený výhled. Ve dne by viděl alespoň obrysy, ale teď neviděl nic. Stále se rozhlížel, jako by nemohl uvěřit, kde jsme. Doplaval ke mně a tvářil se kysele, když mu voda padala do očí. Rukou zavadil o můj bok, ale ruku tam nechal a připlaval blíž.
„Tohle je sen nebo nebe,''zašeptal už do mých rtů.
