Just Eryn

1. část -Eryn

Myslím si že každý má právo vyjádřit svůj názor. Ať už je to jak chce, měli bychom zastávat své myšlenky. Bohužel moji rodiče se mnou nesouhlasí. Snažila jsem se jim už týdny vysvětlit jak se věci mají a že se prostě nechci stěhovat. Že jsem v pohodě a obejdu se i bez dozoru. Opět bohužel. Táta dostal prvotřídní místo ve firmě kousek od městečka Sunwar. Musím uznat že na město docela zajímavý název. Není to nic velkého a nejspíš ani není vyznačené na mapě. Každopádně táta to místo vzal a musíme se stěhovat. Tolik jsem je prosila ať mi to nedělají, že tu mám kamarády a jsem zviklá. Bylo to k ničemu. Jediné co mi na to řekli bylo: "Musíš se přenést přes minulost. Eryn ti lidé tady vědí co jsi zač a to je pro naší rodinu takřka nepřípustné." No jo, zbohatlíci si nemohou dovolit dělat skandál. Rodiče jsou tak trochu ze mě nervózní a tak mi zaplatili osobního psychologa co se mnou chodí všude. Úplně všude. Je to dost otravný ale někdy je fajn si popovídat co bylo k obědu. Teď sedím na zemi v mém starém pokoji v Texasu a loučím se se starým životem. Papa můj obří pokoji s vyhlídkou na město. Budete mi chybět masový rolky, který se v Sunwar určitě nedělají. Jsem na rodiče naštvaná protože tohle se prostě osmnácti letý holce nedělá. Jsem už skoro dospělá. "Eryn odjíždíme!" hlas mé macechy se mi zahlodal hluboko do mozku až prostoupil do složky 'lidé který nenávidím' a pevně mi dal najevo hořkost toho hlasu. "Vždyť už jdu!" zakřičela jsem na ní zpátky. Vstala jsem, naposledy pohlédla na ten předtím tak krásný pokoj, který byl teď úplně holý a vydala se k autu. Bylo docela štěstí že jedeme autem a ne letadlem. Jednak protože mě letadla děsí a jednak protože kde jinde by jste mohli stavět u fastfoodu? Myslím že s letadlem by to šlo těžko. Otevřela jsem dveře drahého Land Rover-a a sedla si na zadní sedadlo. Doufala jsem že moje autíčko zůstane pohromadě až ho dovezou k našemu novému domu. Do té doby ale musím chodit do školy pěšky. Je pravda že by mě pohl vozit táta a taky mi to nabídl ale já odmítla. Škola je beztak na opačné straně kudy bude jezdit do práce. Na sedadlo spolujezdce přistála velká prdel tý nabubřelý krávy jménem Kate která je mou macechou. Vždycky říkám rodiče ale vlastně myslím jen tátu. Táta naskočil za volant. "Připravené?" usmál se nejdřív na mě, což jsem mu oplatila a pak na Kate která jen něco zavrčela. Auto se mírně zhouplo a vyrazilo kupředu ve směru ,,Nový život". Jeli jsme nejméně 4 hodiny než jsme zastavili u první benzinky a řetězce fastfoodu. Rychle jsem vyskočila z auta abych si co nejdříve protáhlá ztuhlé končetiny a krk. Pak jsem mířila přímo do jednoho z fastfoodu. Rodiče mi měly pořád za zlé že se láduju tolika tukem, jenže jako by mě to zajímalo. Byla jsem hubená a když si chodím pravidelně zaběhat můžu si dopřát to co mi chutná. Protože je horší jíst ty drahý a málo kalorický věci a nemít na to chuť než si dopřát mňamku s tím že to vyběhám. Koupila jsem si menu o jednom hamburgeru, koly a velkých hranolek. Mňum. Do auta jsem se soukat ještě nechtěla takže jsem si to vzala ven a tam jsem se posadila na trávu blízko parkovišti. Na hodinách na mobilu stálo 16:20. Chtěla jsem si hned jak dorazíme do města jít obhlídnout zdejší les na běhání. Táta říkal že tak ještě dvě hodinky cesty a budeme 'doma'. Ani jsem netušila že jsme tak blízko. Táta říkal že je zbytečný stavět ale já bych se asi hlady zbláznila. Zakousla jsem se do burgeru a vydechla uspokojením. Chuť kečupu a hovězího se mi rozlévala každou chuťovou buňkou v těle. Usrkla jsem si z kelímku. Doufala jsem že se na mě moje matka nedívá zezhora protože kdyby jo asi by musela bejt fakt naštvaná. Vždycky se snažila vařit a to se jí musím říct opravdu dařilo. Byla skvělá kuchařka. Něco málo jsem od ní pochytila ale i tak se jí nikdo nedokáže vyrovnat. Kate vařit neumí a tak si jídlo buď kupujeme nebo se snažím já. A ona jako vždy frflá. "Chybíš mi mami." pomyslela jsem si. Zvedla jsem se a odpadky které zbyly jsem vyhodila do koše poblíž. "Tak jedem?" zasténala jsem při pomyšlení dvou hodin v autě. Oba na mě kývli nastoupili a vyrazily jsme. Z kapsy jsem si vytáhla telefon do uší našťouchala sluchátka a pustila první písničku. Chvíli jsem čekala až se na displeji ukáže název a když se tak stalo mírně jsem se usmála. Rolling Stones- Laugh I nearly died. Ta písnička je naprosto úžasná. Zavřela jsem oči a nechala se unést vášnivím hlasem  Micka Jeggera. Kdyby auto prudce nezabrzdilo asi bych i usla. Ubrala jsem si volume na minimum a slyšela tátu jak nadává na kluka na silnici. Musela jsem se tomu zasmát. Byl vždycky nervák. Nikdy se nedokázal ovládat jakmile šlo o řízení bylo to ještě dramatičtější. Pak jsem si uvědomila že už jsme ve městě. Posadila jsem se zpříma. Kluk před naším autem musel být tak o půlku mého věku mladší. Vypadal vyděšeně a...špinavě. "Tati počkej chvíli." odepla jsem si pás a bez čekání na otcovu reakci, jsem vylezla z auta. Kluk upřel jantarové oči přímo na mě. Sladce jsem se na něj usmála. "Si v pohodě kluku?" Popošla jsem tak blízko že byl ode mě na krok. Očima klouzal po mém obličeji, pak přešel k nohám a zastavil se na mém výstřihu. Odkašlala jsem si. Opět se mi zadíval do očí. "Nevypadáš moc..." hledala jsem správný výraz abych se ho nedotkla. "Čistě?" navrhl. Nervózně jsem přikývla. "Nemám peníze na autobus. Tak musím jít bahnem a to zašpiní princezno." na sucho jsem polkla. Pak jsem si uvědomila že nás táta celou dobu pozoruje. Vytáhla jsem peněženku a vyndala dost peněz na to aby se dostal třeba do opačnýho státu. "Vezmi si to jako odškodné že tě můj táta málem zabil a byl ještě nepříjemný." mrkla jsem na něj očkem. Nejdříve se zdráhal ale nakonec je přijal. Usmála jsem se a zalezla zpátky do auta. "Tohle od tebe bylo sice moc milé ale nemůžeš si jen tak rozdávat peníze." Hořkost jejího hlasu byla očividná. Ignorovala jsem to. "Tak jeď tati, chci si jít ještě zaběhat." špunty do uší a klid. To bylo co jsem právě teď udělala. Projeli jsme okolo domů s různýma fasádama ale jeden mě obzvláště zaujal. Byl šedivý a skoro se rozpadal. Být majitelem nebydlel a bych tam. Ale v oknech se svítilo takže tam nejspíš byli obyvatelé. Čtyři ulice od něj sme zabočili vpravo a ocitli se na samotě blízko lesa. Obličej se mi rozzářil radostí. Dům byl dokonalý. Velký s ohraničeným plotem a červeno bílou fasádou. Do jednoho z pokojů vedl balkón a já věděla že ten pokoj musí být můj. Sedadlo pode mnou se zhouplo pod dopadem mé zadnice když jsem vyskočila ohromením. Máš řidič zadal do přístroje u brány kód a ta se okamžitě rozestoupila. Jakmile jsem věli do přední zahrady zalapala jsem po dechu. Bylo to tak ohromně kouzelný. Okolo jen les. Co nejrychleji to šlo jsem vyskočila z auta, vzala si tašku s pár věcma, protože zbytek mají stěhováci. Zamířila jsem do domu. Byl o mnohem větší než ten předtím. Ikdyž byl dokonalý po tom starém se mi bude  stýskat. Moje mysl se zaměřila na hořejší část domu. Vylezla jsem po schodech do patra. Postupně jsem prošmejdila všechny pokoje až sem objevila ten můj. Vklouzal jsem tam a mile mě potěšilo že tam zůstala nástěnka která vypadala jako nová. Vyselo na ní pár papírů a když sem se podívala blíž všimla jsem si že jsou to fotky. Nejspíš to tu stará rodina zapoměla. Fotky jsem sundala a položila je na zem. "Eryn, stěhováci."
"Už jdu." položila jsem si brašnu do rohu tak aby při stěhování nebude překážet. Pomohla sem s drobnými věcmi ale ostatní udělali pánové sami. Všechno jsem jim hezky nadiktovala, co kam patří. Pokoj jsem si následně vyzdobila a nástěnku přemístila nad postel. Staré fotky položila na postel teď už povlečenou. Macecha si vybrala pokoj na konci chodby a táta šťastně přikývl. Ha! Nemají terasu. Po vybavení několika krabic jsem se snesla na postel a začala si prohlížet ty fotky. Na jedné byl chlapec se špinavě blond vlasy. Okolo jeho ramen visel další a to byl jeho úplný opak. Černé vlasy a děsivě tmavé oči. Už jen při pohledu na jeho oči jsem si řekla že bude hodně nebezpečnej. Děsil mě. Oba se usmívali ale takovým tím prázdným úsměvem co říká: směju se ale ve skutečnosti jsem vrah. Příbuzní to být určitě nemohly. Na druhé fotografii byl opět ten blonďák ale tentokrát vedle něj stála holka. Držela malé kotě a byla opravdu hezká. Podoba se u nich rozhodně nezapře. Nejspíš bratr a sestra.  Na poslední byl blonďák sám. Nesmál se. Měl velké kruhy pod očima a byl...byl na vozíku. Vlasy měl na ježka. Vypadal jako moje maminka když byla nemocná. Hodně nemocná. Z druhé strany bylo něco napsáno. Očima jsem přejela řádky.

Ikdyž vypadáš strašně, holky po tobě šílí kámo. A to díky tobě samém. Až umřeš beru si tvojí skříňku :D   s očekáváním na tvůj pohřeb čus Josh.

Ty slova jako by mi osvěžila všechno co jsem si prožila s mojí matkou než umřela. Bylo to od toho Joshe hezký. Chápala jsem že nenapsal něco ve stylu, 'budeš nám chybět'.  Trápil by se a všechno by si uvědomoval. Tedy alespoň já na jeho místě bych se trápila. Takhle se mohl zasmát. V rohu dole bylo i datum 4.3. 2013. Ach bože je to rok starý. To už je...
Bylo to zřejmé a bylo mi líto všech jeho známích. Hádám že Josh je ten děsivě vyhlížející kluk. A tento pokoj ve kterém se nacházím byl toho blond kluka. Na zádech sem ucítila mírné mrazení. Co když umřel tady? Tu myšlenku sem zahlama do pozadí. Najednou se ozvala tlumená rána. Vyskočila jsem z postele a vrhla se ke dveřím které jsem měla otevřené. Do vedlejšího pokoje se cpal muž tak středního věku. Na sobě měl starou košili a černé džíny. Když si všiml toho že tam stojím usmál se na mě. Já se naopak zamračila. "Ahoj Eryn, rád tě zase vidím."
"Takže rodiče si tě opravdu přitáhli i sem? Víš že sem to nechtěla." zostra sem zavískla. "Zlato, mě je jedno co ty chceš, zajímá mě co chtějí tvoji rodiče. A dokud mi platí jsem nad míru spokojený." Zakoulela sem očima a pomohla mu s taškama. "Díky." Pravda je že jsem ho měla hrozně ráda. Byl jediný můj takový pravý kamarád. A ikdyž to byl můj terapeut bral mě jako svou neteř. Jediné co mě tak štvalo a nechtěla jsem aby to bylo i tady, bylo že za mnou pořád chodil jako ochranka a zapisoval si všechno co dělám. Bylo to děsiví ale za těch pár let si zvyknete. Zítra nastupuju do posledního ročníku na nové škole. A co je horší škola je v proudu už dva měsíce, takže budu jako pěst na oko. Jak já to nenávidím. Jediné v co doufám je že se minulost nebude opakovat. Teď už ne...