Zloději duší

1) Kapitola

Na obrazovce sedí žena staršího věku v typické vyslýchající místnosti, kterou najdete na každé policii. „Paní Jordnová mohla byste nám prosím popsat, jak se to všechno událo do záznamu?" řekne strážník stojící nejspíš za kamerou. Žena přikývne, schválně si dává na čas a pak promluví: „Víte, neměla jsem vůbec tušení, že vražda jejího otce Melody tak zasáhne." Nervózně si mnula při povídání ruce a pokračovala. „Bylo to jen malé děvčátko radující se z každého dne, ale potom co nedopatřením zaslechla moje sestru Jessicu, jak mluví o vraždě jejího otce, se úplně změnila."

 Pár slz ji steklo po tváři, ale ona se je nesnažila setřít. „Prosím povězte nám, jak umřel váš manžel," promluvil opět policista. „Jen abychom měli všechno důležité nahrané," doplnil. 

 "Och, jistě. Zastřelili ho," řekla viditelně nacvičenými slovy. Musela to už tolikrát určitě vyprávět. „Při přepadení v jednom z obchodů, do kterého jsme pravidelně chodili. Tehdy tam ale byl sám."

 „Chápu, jak je to pro vás těžké paní Jordnová," promluvil policista čekaje na další její vyprávění. Když ale nepokračovala, tak jí slovy pobídl: „Prosím jen pokračujte u Melody. Co se tedy stalo s Melody po smrti vašeho muže?" 

 Začala otáčet snubním prstenem, co měla na pravé ruce. Nejspíš ho pořád nosí na památku manžela. Nedívala se do kamery, ale někam za ní, kde nejspíš policista byl. „Přestala trávit čas venku na zahradě a pořád se zamykala ve svém pokoji. Měla chůvu, ale pak jsem zjistila, že se jí vůbec nevěnovala, a tak jsem jí vyhodila. Nikdo proto neví, co ve svém pokoji dělala. Její pokoj byl plný panenek, které jsem jí ušila já, nebo Jessica. Nechtěla mě do svého pokoje pouštět, a když jsem zjistila, že ty panenky jsou roztrhané a všude okolo je krev, myslela jsem si, že se buď řeže, nebo možná zabíjí nějaká zvířata. Nic jsem nenašla, a tak jsem se přiklonila k první verzi.

 Sklopila hlavu, jako by se její ruce staly tím nejzajímavějším v místnosti. „Jakmile Melody zjistila, že jsem byla v jejím pokoji, neskutečně se na mě rozzlobila. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla. Říkala, že tam dělá velice důležité věci, kterým by někdo jako já nemohl rozumět. Panebože, vždyť jí bylo jen sedm! Chtěla jsem, aby mi to teda vysvětlila. Šly jsme spolu do jejího pokoje, a když Melody překročila práh, najednou všechny ty panenky..."

 „Pokračujte prosím paní Jordnová. Co se stalo s těmi panenkami?" zkoušel ji policista popostrčit.

„Nebudete mi to věřit, ale ty panenky najednou vypadaly jako by byly z masa a kostí, doslova. Ona je mučila. Čerpala z nich její životní sílu –jestli to takhle mohu říct – z bolesti a ze smrti těch panenek. Utrhla jedné přímo před mýma očima jedné ruku, i přes její prošení o milost. Melody tvrdila, že byla zlá a že si to za své chování zaslouží. Pak panence ruku zase sešila a čekala, dokud se nezahojí, aby to mohla opakovat. Tak to dělala pořád dokola, když ji to přestalo bavit, jednoduše je zabila bez kousku citu!" Všechno to říkala, jako by tomu nemohla ještě pořád uvěřit. Už se ale nezastavovala. Chrlila ze sebe slova tak rychle, že občas ji bylo hůře rozumět. Ale to nejdůležitější ji rozumět dobře bylo. 

„Chtěla jsem ji od toho bláznovství pomoct, opravdu! Jenže jakmile si to Melody uvědomila, chtěla mi také ublížit. Stejně jako těm panenkám. Nevím, proč jsem dostala před sedmiletým dítětem strach, neumím to prostě vysvětlit. Bránila jsem se před ní a najednou jsem popadla tyč – nebo co to bylo. Praštila jsem ji tím do hlavy. Chápejte, chtěla jsem ji jen tím omráčit. Jenže dětské kosti jsou příliš křehké, a tak se má Melody i přes mé snahy už neprobudila." Poslední slovo vyslovila pomalu a opatrně, bylo to nejspíš pro ni dost těžké si to přiznat. „Děkujeme vám paní Jordnová." A s těmito slovy obrazovka zčernala.

Vypla jsem i skříň počítače a významně se podívala na Ritu. „Wow, ta ženská byla ulítlá. To ji přece nemohli věřit, hezký případ pro psychologa." Rita přikývla. „Stejně je to určo nafingovaný. Jak jinak by se mohlo dostat policejní video na internet? Kde to vůbec Martin vyhrabal?"

Pokrčila jsem rameny. „Znáš ho... Do všech divných věcí je úplně blázen. Nechtěj, abych ti ukázala video o tom maniakovi, který zabil kohokoli, kdo měl doma kočku. I když tomu jsem byla docela ochotná uvěřit." 

 Ségra vedle mě vyprskla smíchy a pár kapiček slin se usadily na mém rukávu. Otřela jsem je a nechápavě se na ni zadívala. „Really? Vraždící kočičák? A co pak asi dělal s těma kočkami, kterým zabil páníčky? Jakými přáteli se to vůbec obklopuješ Judith Waylandová?" Oči ji zářily smíchy a já se obávala dalšího výbuchu, který nakonec nepřišel. 

 Pak někdo zaklepal na dveře a její výraz zkameněl. Taková je pořád před ostatními lidmi, jen v soukromí se s ní dá normálně bavit. Ve dveřích se objeví Martinova hlava s černými kudrnatými vlasy a brejlemi. „Tvá máma mě pustila dovnitř. Můžu dál? Doufám, že jsi nezapomněla na dnešní večer?" 

 Asi jsem na něj musela chvíli zírat, než jsem ho pozvala dál, protože nasadil ten podezřívavý pohled. Upřímně – zapomněla jsem. Márt uspořádal takový "malý" večírek pro svého kamaráda. Jack se myslím jmenoval... Nu což, já se v jeho obrovských známostech nevyznám. Většinu svých přátel vytáhl z těch "svých stránek". Tento pojem zahrnuje stránky od UFO až po stránky s roztomilými králíčky. Nedivte se mi tolik, má prostě rád králíky - i když o tom tak přemýšlím, myslím, že jeho posedlost těmi chlupáči je u někoho jako on ještě divnější, než stroj na měření mimozemské aktivity. 

 Přímo před mýma očima někdo luskne prsty a já překvapeně zamrkám. Zaostřím na Martina, který vypadá dost pobaveně. „Halo? Země volá Judy!" nečeká vůbec na moji reakci a sedne si na postel vedle stolu s počítačem. Spráskne ruce a zadívá se mi upřeně do očí. „Takže Judy, nechtěj mi tvrdit, že naše vševidoucí královna zapomněla na mojí osobou pořádanou oslavu..." 

 „Ne že bych ti to chtěla připomínat, ale s tím tvým radarem jsou všechny moje pokusy zapírání pravdy předem prohrané." 

 „Přesně," a aby svému přesvědčení dodal vetší důraz, ukáže na mě rázně prstem. Jako když učitel chce potvrdit správnou odpověď žáka. „Takže otázkou je jen co na sebe hodíš. Počítám, že nemáš jako obvykle připravené vůbec žádné oblečení." 

 Naoko popuzeně se na něj zamračím. „Pokud je mi dobře známo, tak nikdo jako ty nemá právo se mi hrabat v tom, co si na sebe vezmu. Ale jestli o tom uvažuješ, můžeš bez problémů malinkým nedopatřením vypadnout z okna." Podívám se lítostivě ven skrz jediné velké okno v mém pokoji. „Mm, druhé patro. Nejspíš bys to přežil, ale dopad na asfalt musí bolet." Zamyšleně konstatuju, „a co kdyby čirou náhodou projíždělo okolo auto? Co kdyby jen čirou náhodou nestihlo zabrzdit, a ještě by ti k nepříjemnému pádu přidalo pár otisků pneumatik na nohou? To by byla neuvěřitelná, přeci jen ale zasloužená karma!" 

 Mezitím co jsme byli zabraní do naší malé slovní bitvy, Rita vyklouzla chodbu a zavřela za sebou dveře. Stihla jsem však zahlédnout zpoza dveří její pobavený úsměv, co se jí usadil na tváři.

 „Jejda to by mi nejspíš nebylo zrovínka pohodlné." Pobaveně se roztáhne na posteli Martin. „Naštěstí já z okna padat nehodlám a obávám se, že na té oslavě se budeš muset ukázat i s mojí maličkostí. Pokud se nemýlím, cesta na místo určení nám zabere zhruba 20 minut," začne počítat na prstech. „Oslava začíná v půl osmý, což ti dělá rovnou čtvrt hodinu času na oblečení, učesání a možná by ses mohla i trochu nalíčit."

 Vykoulím na toho drzouna překvapeně oči a než se ten darebák naděje, už ho vyhazuju na chodbu. Začíná závod s časem.