Smrt? Možná...

Maturita

Stála jsem uprostřed místnosti okolo mně stály čtyři muži. Jeden měl modré oči a velký nos, druhý měl šedivé vlasy a pihu na nose, třetí měl obličej přikrytý maskou a čtvrtý měl v ruce řetěz a nokonci měl ostnatou kouli. Zakřičela jsem "Co se to děje? „ Muž z maskou kývl na může s modrými oči ten mi stříknul sprej do očí. Vypískla jsem jak týraná krysa. Měla jsem strach. Najednou do mně ze strany udeřila ostnatá koule, její trny mně udeřily do žeber. Křičela jsem jak to šlo ale nikdo se neozval,nevěděla jsem co mám dělat. Najednou začala hrát hudba a... Fuj! Jenom další noční můra.... Sakra už je 7:48, nestíhám zaspala jsem! Oblékla jsem si ty nejhezčí šaty co mám, je totiž maturita. Budu maturovat, já se tak těším! Běžím na zastávku ale bohužel mi před nosem odjel autobus. Tak sem si sedla na lavičku a čekala jsem. Najednou přijela červená dodávka. Přes dveře šel slyšet rámus, hráli tam písničky. Otevřelo se okínko a z něj vykoukl mladý pohledný chlapec "Kam jedeš slečinko?„ řekl drsným hlasem."Mám maturitu proč se ptáš ? Svést se nenechám! „ odsekla jsem z úsměvem." Tak to zkusím příště! Nezapomeň na mně. „ Odejl pryč a za dvě minuty přijel autobus. Nasedla jsem do něj a odjela do školy. Přijela jsem na zastávku u školy a vystoupila z autobusu. Nikdo tam nebyl, nikde žádný puberťáci, nikde žádný holky který na tebe křičí jaká si ošklivka. Bylo to zvláštní všude ticho a klid. Najednou sem si všimla že před školou visí černý prapor. To znamená jediné, někdo umřel. Volala jsem mámě, mamka zvedla telefon byla ňáká smutná. Vyprskla jsem na ní všechno co se mi dneska stalo. Mamka se zarazila" Claris? Musím ti něco říct. Prosím posaď se, je to vážný. Víš jak ti Laura říkala že bere ty prášky? Víš možná to nešlo vidět ale měla Aicaimrovu nemoc. Je to velmi vzácné mít v tak mladém věku. Když se to dozvěděla napsala si na papír návod na sebevraždu. Když už byla úplně dementní, podívala se na papír přečetla si co má dělat a předávkovala se. Je mi to líto.... „Ztuhla sem, položila jsem to a běžela jsem domů brečela jsem." Ne! To není pravda, to nemůže být pravda! Nemohla mít tu nemoc, to by mi to řekla. Nešlo to na ní vidět... Možná proto nebyla poslední dva týdny ve škole a nebrala mi to. Už předtím se mnou moc nemluvila. Nepamatovala si datumy, z testů měla špatné známky. Proč? Kdyby mi to řekla... „Rozbrečela jsem se ještě víc. Je mi to tak líto. Zavřela jsem oči a usnula jsem. "Lauro? Si to ty? Tak se mi stýskalo ani nevíš jak.„ Ta postava se otočila, Laura to nebyla." Aha, omlouvám se vy nejste Laura „otočila jsem se najednou byka úplná tma. Nikde nic. Najednou se rozsvítila svíčka druhá třetí. Stáli tam zase ti muži. Tentokrát měli v ruce pistoli. Snažila jsem se utéct, nešlo to všude byly zdi. "Ne! Prosím „Všichni napřáhly ruce, vystřelil první. Minul, vystřelil druhý střelil mně do stehna. Bolelo to, hodně, brečela jsem všude byla krev. Vystřelil třetí mířil na ruce, trefil mně do pravého ramene." Au! Prosím nechte mně! Pomoc! „Bolelo to jako prase. Čtvrtý mířil na hlavu. Vystřelil, najednou se celý svět zpomalil. Kulka byla už jen kousek od mé hlavy a.... "ne! Pomoc! „začala jsem zhluboka dýchat, byla jsem celá spocená. Zase jenom sen, jenom pouhý sen