Marauders [CZ FF, 1]

9.Veritasérum

Bylo brzy, když se Sirius probral. Slunce teprve líně vycházelo zpoza hor a lesů, a tak v pokoji panovalo šero. Ostatní kluci ještě spali rozvalení ve vlastních postelích.

Sirius tiše prošel kolem nich do koupelny, kde se rychle osprchoval a provedl ranní hygienu. V pokoji se oblékl do hábitu, vzal si tašku s učebnicemi a spěšně pokoj i kolej opustil.

Schody bral téměř po dvou, aby se na ošetřovnu dostal co nejrychleji. Jak čekal, chodby byly naprosto prázdné a klidné, dokonce i některé obrazy ještě spaly.

Tiše vklouzl na ošetřovnu, která zela prázdnotou, až na jednu postel. Kolem byly závěsy, které tam ošetřovatelka musela dát až po jejich odchodu. Protáhl se mezerou a posadil se do křesla.

Nicole vypadala přesně jako včera, jen její pleť nabrala zdravější barvu. Vzal její ruku do té své a pevně ji stiskl. Před očima se mu vybavilo včerejší odpoledne.

Děkoval nejen Snapeovi, ale i Jamesovi, že do Prasinek šli. Nebýt jeho ponoukání, zůstali by na hradě a Nicole by teď byla mrtvá. Netušil, co by dělal.

„Pane Blacku, co tady děláte?"

Sirius sebou polekaně škubl a otočil se. Madame Pomfreyová stála mezi závěsy a v ruce držela tác s lektvary.

„Chtěl jsem ji jenom na chvíli vidět, než půjdu na snídani a vyučování," vysvětlil tiše a sledoval, jak ošetřovatelka přešla k druhé straně postele a položila tác na noční stůl. „Jak je na tom?"

„Dobře, dávám jí lektvary na doplnění krve a výtažky z třemdavy, aby neměla jizvy," odpověděla ošetřovatelka a odzátkovala jeden z lektvarů. „V malých dávkách jí dávám i lektvar doplňující energii, ale i tak si tu po probuzení ještě nějakou dobu poleží."

„Dobře, děkuji," pokýval Sirius hlavou a pozoroval, jak do ní madame Pomfreyová vpravuje lektvary.

„Kdyby se probudila, zatímco tu budete, dejte mi vědět," požádala ho ošetřovatelka, vzala tác s prázdnými lahvičkami a odešla. Sirius sklopil hlavu k dívčiné ruce, kterou držel v té své.

Už nějakou dobu si představoval, jak ji drží ve svém náručí nebo se jen drží za ruce, ale nikdy ho nenapadlo, že by se to stalo takhle. Že ji v náručí ponese, aby ji dostal včas na ošetřovnu, zatímco se do jeho oblečení vpíjí její krev, a bude ji držet za ruku, když je v bezvědomí.

Život má špatný smysl pro humor, pomyslel si suše. A nejenom teď, ale celkově v jeho životě.

------------

Bylo krátce před půl osmou, když se Sirius rozhodl jít. Vstal a vytáhl si hůlku, kterou namířil na noční stolek. Jednoduchým mávnutím vyčaroval rudou růži ve váze. Dodal ještě kouzlo proti zvadnutí, aby růže vydržela minimálně do doby, než se Nicole plně zotaví.

Věnoval jí ještě polibek na čelo a potom odešel. Chodby už nebyly tak prázdné, po cestě potkal několik studentů, většinou z Havraspáru nebo Nebelvíru, kteří mířili na snídani.

„Siriusi!"

Chlapec se zastavil a zavřel na pár vteřin oči. Neměl chuť se s někým bavit, navíc tušil, kam takhle konverzace povede. Když ho oslovila nějaká holka, věstilo to jen jediné.

Otevřel oči a otočil se. Mířila k němu nějaká holka, podle hábitu poznal, že patří do Mrzimoru. Připadala mu povědomá, ale nemohl si vybavit, kdy by se s ní jen bavil.

„Potřebuješ něco?" otázal se jí a snažil se neznít tak otráveně, jak se momentálně cítil.

„Tebe," usmála se sladce a zastavila se jen krok od něj. Do nosu ho udeřila sladká vůně jejího parfému. „Co dneska odpoledne, po vyučování?"