Drarry

Péče o kouzelné tvory

Harry
"Co máme první hodinu?" zeptal se Ron Harryho, když společně s Hermionou seděli ve Velké síni na snídani.

"Myslím, že péči o kouzelné tvory" odpověděl Harry a lžící se ďoubal v misce s ovesnou kaší, zatímco ve tváři mu pohrával posmutnělý výraz.

"Co je s tebou Harry? Vypadáš sklesle." řekla starostlivě Hermiona a na chvíli se odtrhla od čerstvého vydání Denního veštce.

"Ále nic" odpověděl Harry a chabě se pousmál.

"To je určitě proto, že máme hned první hodinu na začátku týdne se Zmijozelem. Taky z toho nejsem zrovna dvakrát nadšený" řekl Ron a zabořil lžíci do misky s ovesnou kaší, kterou měl před sebou a sousto snědl.

"Ty nejsi na začátku týdne nadšený z ničeho!" utrousila kousavě Hermiona.

"To není pravda! Prostě jen nejsem takový studentský typ, jako ty, to je všechno!" obořil se na ni Ron.

"Ale Rone, - Harry, kam to jdeš?" zeptala se najednou Hermina, když spatřila, jak se Harry vymrštil od stolu a od ještě nedojedené kaše.

"Já..jdu napřed." řekl Harry, otočil se a pomalu odcházel. Hermiona s Ronem na něj jen překvapeně civěli.

"Zajímalo by mě, co s ním dneska je, vždycky přece chodíme na hodiny spolu." řekla zamyšleně Hermina, pohodila svou hustou hřívou a vrátila se zpět k Věštci.

"Nech to být, prostě jen dneska nemá den." opáčil klidně Ron a znovu si nabral kaši.

Harry mezitím vyšel z Velké síně a zamířil ven z hradu k Hagridovu srubu. Šel jako tělo bez duše a hlavou se mu honily myšlenky o tom, jak dneska přežije další hodinu péče o kouzelné tvory, jestli si ho bude Draco zase dobírat, jestli na něj bude mít zase posměšné poznámky, jestli se mu bude smát, při každém neúspěchu, jestli se jeho vlasy budou na slunci opět tak krásně třpytit jako vždy, jestli..ale počkat. Na co to myslí? Tohle si nemůže připouštět. Přece se mu Draco nelíbí, nebo ano? Po tolika letech, kdy si Harryho dobíral? Přece nepropadl zakázané lásce. To není možné..

Draco:
Draco právě došel z ložnice do zmijozelské společenské místnosti a sedl si do křesla. Když to uviděli jeho kamarádíčci Crabbe a Goyle, kteří ho doprovázeli, zastavili se a pak se Goyle ozval: "Hej Draco, ty nejdeš na snídani?"

"Ne, myslím, že dneska snídani vynechám, běžte beze mě" odpověděl trochu nervózně Draco.

"Vážně nechceš jít? A nechceš aspoň něco donýst?" zeptal se znovu Goyle

"Ne, nechci, tak už běžte!" křikl Draco a nepatrně se zvedl z křesla. Když se znovu posadil, slyšel, jak Crabbe něco zamumlal, ale nechal to být. Když oba odešli, rozhlédl se Draco po společenské místnosti, která zela prázdnotou. Všichni byli na snídani. Hlavou se mu začaly honit myšlenky, které ho poslední dobou přepadaly často. Zatnul dlaň v pěst tak, jako to dělal po každé, když nad něčím usilovně přemýšlel. Ty myšlenky stále končily u toho samého - u brýlatého, černovlasého chlapce s jizvou ve tvaru blesku na čele. U Harryho.

Draco si to nechtěl připustit, ale připadalo mu, že k Harrymu něco cítí. Ale jak je to možné? Po těch letech, co si ho tak bezstarostně dobíral? Je možné, že by se do něj zamiloval? To určitě ne. Proč od něj ale pokaždé, když ho vidí, nemůže odtrhnout oči? Proč ho pořád vídá ve snech a musí na něj myslet? Ale jak by Harry zareagoval, kdyby to zjistil? Určitě by se mu vysmál a po tom všem, co mu kdy Draco provedl, by se ani nedivil. Jenže problém je, že si prostě nedokáže Harryho nedobírat, to prostě nejde, už to má v sobě a navíc se mu vždycky hrozně líbí, jak se na něj Harry rozzuří. Vůbec totiž nevypadá naštvaně, ale naopak hrozně roztomile. Jako by se ani zlobit neuměl.