Hned vedle mě se z vody vynořil Nanase a ohodil mě další vodou. Trochu mě to naštvalo, ale hned jsem se zklidnil, protože jsem byl v bazénu, kde je voda všude kolem.
"Já ti říkal, že jsou bazény i tady." usmál jsem se na něj a otřel si vodu z očí.
Jen jsem kývl a vylezl z bazénu. Doufám, že mé kývnutí nevypadalo moc chladně, protože já se opravdu snažil, aby to tak nebylo. Rin na mě byl moc milý, ostatně jako vždy, ale teď k tomu měl i nějaké důvody navíc. Pozval mě na menší výlet za jeho rodiči do Ameriky. Mně se samozřejmě nechtělo vůbec jet, protože který blázen by opouštěl klid svého domova, a ano, hlavně tu velkou vanu, a jel někam do Ameriky, kde neměl jistotu ani s dorozumíváním. Jak se ukázalo, Rinovi rodiče bydlí nedaleko krytého bazénu a jelikož je teď zima, tak se to bezvadně hodí.
Dneska na bazénu nebylo ani moc lidí, takže jsme mohli mít každý klidně svoji dráhu, což bylo úplně super, ale trochu mě zarazilo, že Haru vylezl z vody takhle brzy. Nebyli jsme tady ani hodinu.
Vyškrábal jsem se nahoru, sundal si plavecké brýle a popošel jsem k Nanasemu, který poodešel kousek i s ručníkem a začal si sušit vlasy.
"Haru? Jen... jsi v pořádku?"
"Jen jsem unavený." zablýskly se na mě jeho modré oči z pod ručníku a i s Nanasem kvapně zmizely do šaten.
Moc jsem jeho chování nechápal, ale mě se ještě domů nechtělo a Haru měl půjčené vlastní klíče, takže jsem ještě skočil do bazénu.
Co nejrychleji jsem odešel do šaten a jen děkoval bohu, za to, jak tady bylo málo lidí. Snad ani nebylo možné, aby se něco takového stalo zrovna tady a zrovna teď. Už když jsme si s Rinem zaplatili vstupné a šli se převlékat do šaten jsem se začínal cítit nadrženě. Myslel jsem si, že tomu nějak pomůže studená voda a já budu zase v pohodě, ale samozřejmě se to stát nemohlo a já si tak musel nepříjemně zkrátit svou oblíbenou činnost. Bohužel jsem si tak úplně nebyl jistý, jestli to bylo tou prsatou recepční nebo svalnatým bohem, co se vedle mě svlékal málem do nahoty. Plácl jsem se přes čelo a i se svými věcmi zalezl do kabinky. Už jenom podle popisu dvou možných příčin je vše jasné.
Odemkl jsem dveře rodiny Matsuoka a zavřel se uvnitř. Trochu jsem venkovní počasí podcenil a málem umrzl. Bylo jenom dobře, že se zde topilo. Dal jsem si sušit plavky a s potěšením zjistil, že můj nemalý problém odezněl.
Vzal jsem do ruky sešit, který už ležel na stole, aby mi připomínal tu nepříjemnou událost, která mě čeká. Den, který se společně s Rinem vracíme, píše moje třída důležitou písemku a byla by škoda tento volný čas nevyužít a nenaučit se na ni. Lehl jsem si na pohovku a začal listovat sešitem a pročítat odstavce nudného textu. Po chvíli jsem začal být unavený a aniž bych opravdu chtěl, odložil jsem sešit a usnul. Samozřejmě se můj klidný spánek nemohl obejít bez menších problémů...
Po nějaké době jsem došel domů a ještě na chodbě se ze sebe snažil setřást zimu, než vejdu do rozehřátého obýváku.
Vyzul jsem se rychle zapadl do tepla. Okamžitě jsem však ztuhl, protože Haru usnul na pohovce.
Potichu dýchal a v místním přítmí vypadal roztomile.
Hlavně ty jeho červené tváře-
Ehm...
Můj pohled zavadil o zvedlou látku na jeho rozkroku a mě došlo, že se mu zdá asi něco hezkého.
Přišel jsem k němu blíž a z blízka prozkoumal jeho spící tvářičku.
Jemně jsem se dotkl jeho spánku a plynulým pohybem přejel až k jeho rtům. Nepohl se, nijak nereagoval, tak jsem si dovolil přejet po rtech.
Nevím jestli to byl sen nebo skutečnost, ale pořád dokola se mi před očima míhaly obrazy Rinova dokonalého těla, vysmátého obličeje a pak najednou- zdálo se mi, jako by mě doopravdy líbal. Zapojil jsem se do jemných a zároveň dravě vášnivých polibků a slabě zasténal, když jeho špičaté zoubky skously můj ret.
Byl to nádherný sen, snad ten nejhezčí, jaký jsem kdy měl, ale i když to byl jenom sen, musel jsem ho zastavit. Takhle to prostě být nesmělo...
Zapřel jsem se do té svalnaté hrudi a donutil tak Rina, aby se odtáhl.
Moji paži však stiskla jeho ruka a já živě cítil všechny pocity, které v tom jediném stisku byly.
Strach, zuřivost, láska, bolest...
