Ahoj, jsem tady :D
Chtěla bych poděkovat všem co si přečetli první story a čtou teď i tu druhou.
Dále bych chtěla poděkovat ( minule jsem na to zapoměla - sorry Lenny :D) Lennyyy za vytvoření obálky. Je dokonalá...
Toď vše, užíjte si to :D
Slov: 1146
Vítěžně jsem zbedl ruce nad hlavu a běžel se obejmout s Jimem a Colem. Postupně se na nás nabalovali další spoluhráči, společně jsme poskakovali jako opice a oslavovali můj gól. Abych objasnil situaci.Právě jsem dal rozhodující gól, asi minutu před ukončením hry. Hrajeme s naším konkurenčním týmem a tenhle gól byl velice klíčový.
Přejel jsem očima po našich fanoušcích a můj zrak zůstal stát na dívce, která tu byla každý zápas. Seděla vždycky na stejném místě a nikdy jsem jí neviděl, že by nějak hru prožívala nebo byla nadšená z našeho ( mého) gólu. Vždycky sebou měla blok z zreciklovaného papíru a něco do něj čmárala. Dneska to rozhodně nebylo jinak. Jen seděla a čmárala.
-,Louis?!,- zavolal Jim. Rozběhl jsem se za ním a mohlo se začít hrát.
Nakonec jsme vyhráli. Takže se mohlo oslavovat. Já jsem, ale moc náladu neměl. Dost mě bolely nohy a jediný po čem jsme toužil byl gauč před televizí. Raději jsem zašel za trenérem poděkoval mu za hru a vymluvil se na bolest hlavy. Trenér mi to zřejmě sežral i s navyjákem a já jsem mohl jít domů k vytouženému gauči.
Skočil jsem do šatny se převlíct a dát si sprchu. Nikdo už tu nebyl, všichni už byli někde v baru a slavili. To byl takovej zlozvyk našeho týmu, kdykoli jsme vyhráli celej tým se ožral neuvěřitelným způsobem. Já jsem nebyl výjimkou, jen jsem dnes neměl náladu.
Když jsem měl sprchu za sebou, hodil jsem propocenej dres na hromadu a oblíkl se. Popadl jsem sportovní tažku a vyšel ze šaten. Zamířil jsem k východu a do uší vložil sluchátka s hudbou. Vydal jsem se na autobusovou zastávku. Všiml jsem si, že na ní stojí i holka s tim blokem. To bylo snad poprvé kdy jsem jí viděl jinak než čmárající do bloku. Ten teď měla zavřený v ruce a koukala tupě před sebe. Tak jak se to na zastávkách dělává.
Po nějaké době vycítila můj pohled a otočila se na mě. Její tváře nabrali do růžova. Nervózně se usmála a odvrátila pohled. Uchechtl jsem se a zabodl oči do země. Chvilí na to přijel narvaný autobus. Oba jsme nastoupili. Já si našel místo u, kterého na dalo chytit. Ona takové štěstí neměla. Měla docela problém s rovnováhou. Moc jí to neulechčoval ani řidič,který jel jako prase. Stál jsem dost blízko u ní, abych slyšel její tiché nadávky, když škobrtla.
Najednou řidič dupl na brzdu, to ona nečekala a začala pada k zemi. Zahrál jsem si na hrdinu a chytl ji.
-, Jo.. emm. Děkuju,- zašeptala nervózně.
-, To je v pohodě, ale pojď si radči stoupnou sem,- ukázal jsem na svoje místo. Kývla a přesunula se. Já se natáhl přes ní a chytl se trochu výš.
-, Gratuluju k gólu,- řekla, aniž by se na mě podívala.
-, Jo.... emm díky. Všiml jsem si tě v hledišti. Kreslíš?,-
-, Jo,-
-, Proč zrovna na fotbale?,- Nadzvedl jsem obočí. Možná to nebyla úplně slušná otázka, ale já to prostě chtěl vědět.
-,Řekněme, že se mi tam dobře kreslí,- odpověděla prostě. To mi, ale nestačilo.
-, Pojď na skleničku,- navrhl jsem.
