Sunshine healing [CZ] ✔

Léčba slunečním svitem

Byla tam. Každé ráno. Každé odpoledne. A i večer.

Jacob by nedokázal ostatním vysvětlit, co ho na ní fascinuje.

***

Původně na tuhle brigádu nechtěl. Koho by bavilo pomáhat poloslepým lidem dostat se z pokoje na snídani, při jídle, doprovázet je do společenské místnosti, pak na cvičení a nakonec zase zpátky do pokoje?

Jeho teda rozhodně ne. Ale centrum bylo postavené na břehu moře, téměř na pláži, a jeho máma ho přesvědčila, že mu čerstvý vzduch udělá dobře na rýmu, které se poslední dobou nemohl zbavit. A ještě si vydělá.

Překvapivě, časem se naučil mít svoji práci rád. Většina pacientů ho stejně nepotřebovala, protože přijeli se svými rodinnými příslušníky, kteří s nimi byli na každém kroku.

A on měl čas dívat se na Sofii.

Jak zjistil, Sofie byla prakticky slepá. Každé ráno, ještě před východem slunce, ji její otec odvedl na molo, kde se posadila do houpacího křesla. Vždy s sebou měla přehrávač a poslouchala ve sluchátkách písničky. Někdy si vzala i knížku a přejížděla prsty po řádcích; usmívala se, když tam bylo něco, co ji pobavilo.

Ale nejzajímavější bylo ji pozorovat, když nastavovala obličej slunci. Vypadala při tom, jakoby ani nepatřila do stejného světa jako Jacob. Propojila se se světlem a ta chvíle ji pohltila. Vznášela se vstříc slunečním paprskům, obloha ji k sobě volala a lákala. A Sofie na to volání vždy bez váhání odpověděla.

Jacob by byl skoro ochoten přísahat, že ji viděl, jak přijímá sluneční energii, jak se její kůže najednou prozařuje a má zdravější odstín.

Musel si protřít oči, aby se ujistil, že Sofie opravdu pořád sedí v křesle a jenom si vyhřívá obličej v slunečním svitu, zatímco si lehký vánek hraje s jejími vlasy.

Zůstali tam - ona nahoře na molu a on s nohama zabořenýma v písku, hlavu vystrčenou pod zábradlím - dokud nepřišel Sofiin otec a nedoprovodil ji na snídani, což byl signál i pro Jacoba.

Když si odbyl svoji práci v jídelně, procházel se po komplexu a kontroloval, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Nakonec stejně vždycky skončil u mola.

Sofie stála u zábradlí a dívala se na moře. Teda, nedívala, připomněl si Jacob, nemohla vidět vlny se zpěněnými okraji, jak se předhánějí a přelévají jedna přes druhou. Jeho však nezajímala krása vody, ale Sofie.

Pomalu se prošla z jedné strany na druhou, přičemž se stále držela jednou rukou zábradlí. Zastavila se uprostřed a začala se sérií cviků, které v různých kombinacích doporučovali všem pacientům.

Opět nechala slunce, ať jí svítí do obličeje, ale teď si zakrývala oči dlaní, kterou oddalovala a zase přibližovala. Jacoba fascinovalo, jak si cviky upravila. Mechanické, předepsané pohyby změnila na tanec, ve kterém se každý den zlepšovala. Ruce vedla stále jistěji, přesto však pomalu a jemně, její prsty jen proplouvaly vzduchem.

Hlavu držela vzpřímeně a natahovala krk, jakoby chtěla zahlédnout něco v dálce, co Jacob neviděl. Nikdo kromě Sofie to nemohl vidět. Ale ona zase nemohla vidět Jacoba.

Proto se taky nikdy nenamáhal se schováváním. Jediné, na co si musel dávat pozor, bylo, aby nekýchl. Ale s každým dnem, stejně jako se Sofie zlepšovala v provádění cviků, Jacobova rýma ustupovala.

Kdyby nemusel pracovat, dokázal by Sofii pozorovat celý den. Jak nastavuje tvář slunci. Jak pokyvuje hlavou do rytmu písničky, kterou Jacob nemohl zaslechnout. Jak se dívá do dálky očima, které nic neviděly.

Každou volnou chvíli, kterou měl, trávil pod molem a sledoval ji. Občas se kvůli tomu cítil špatně, že se na ni dívá bez jejího vědomí. Ale nedokázal přestat.

Ovšem nejhorší bylo, když si jednoho dne uvědomil, že se na ni dívá naposledy. Léto skončilo a on se měl další den ráno vrátit domů.

Zůstal na pláži, dokud nepřišel Sofiin táta a ona se zvedla, aby se s ním vrátila zpátky dovnitř. Dnes ji už nevedl za ruku, šla sama, jakoby cestu před sebou viděla. Jacob si pomyslel, že už si nejspíš pamatuje, kudy jít.

Přál si, aby se zastavil čas a on mohl navždy pozorovat její siluetu. Nakonec ale zmizela.

***

Jacob narval do zavazadlového prostoru svůj kufr a vyšel po strmých schůdkách, aby si našel v už téměř plném autobuse místo k sezení.

Procházel uličkou, když najednou strnul. Před sebou spatřil Sofii. Seděla u okna a dívala se ven. Asi vycítila jeho pohled, protože k němu otočila hlavu a jejich pohledy se poprvé setkaly.

Jacob doširoka rozevřel oči překvapením, zatímco Sofie ty svoje přihmouřila, jakoby se snažila rozpomenout, odkud ho zná. Zírali na sebe. Nakonec Sofie vzala tašku, kterou měla na vedlejším sedadle, a položila si ji k nohám.

„Máš tu volno?" odhodlal se Jacob zeptat.

Usmála se na něj a přikývla.

„Jsem Sofie," řekla jednoduše a Jacob překvapením oněměl. Její hlas byl nejkrásnější, jaký kdy slyšel. Jemný, trochu nesmělý, ale veselý a prozářený sluncem.

„Jacob," odpověděl automaticky a posadil se k ní.

Když se odvážil se na ni znovu podívat, zjistil, že si ho taky prohlíží. Najednou si připadal jako hlupák.

„Promiň... Za to... všechno. Myslel jsem, že jsi slepá."

Zazubila se. „Nikdy jsem nebyla úplně slepá. Viděla jsem barevné skvrny. A teď už tě vidím docela obstojně."

Jacob zrudnul. „Kdy... Kdy jsi zjistila, že tam jsem?"

Sofie se na něj tajemně usmála, než odpověděla. „Dvacátého srpna."

„Proč jsi nic neřekla?"

Pokrčila rameny. „Proč ses na mě chodil dívat?"

Nevěděl. Odpověď na tuhle otázku neexistovala. Nebo možná...

Jacob se k ní naklonil a dal jí pusu na tvář. Zaplavila ho její vůně a on musel sám se sebou bojovat, aby se odtáhl, takže si ani nevšiml, že teď to byla Sofie, koho obličej se topil v rozpacích.

Jejich ruce k sobě našly cestu a Sofiina dlaň přesně zapadla do té Jacobovy.

Oběma na tvářích pohrával úsměv. Teď se mohli na svět dívat společně.