Survive! // TWD CZ story

Everything is gone // part 1.

Mé jméno je Charley, je mi dvaadvacet let a původem jsem Norka, avšak přestěhovala jsem se do amerického města Atlanty kvůli studiím... a v tu nejmíň vhodnou dobu za mnou přijela i má mladší sestra...

*Z pohledu Charley*

"Vstávej! Vstávej!" Řval zoufalý hlas...

"Dělej!! Okamžitě se prober! Prosííííííím...." Zoufalost přecházela v slzy a poté pláč, třesení přestávalo.

V tu chvíli jsem prudce otevřela oči. "Char... Char..." Řekl ten uplakaný ženský tón.

"El." Zalapala jsem po dechu a pomalu se s její pomocí postavila. Všechno hořelo. Všude byly plameny po tom výbuchu. Kruci, do háje! Už si ani nepamatuju, jak se to stalo. Chytila jsem se za hlavu a ucítila na zátylku krev.

"Musíme jít. Musíme okamžitě vypadnout." Řekla jsem a podívala se na El, která plakala.

"Hej, hej, hej, hej, hej, uklidni se, El. Dostaneme se odtud. Jen musíš být silná. Povede se nám to!" Chytila jsem svoji sestru za paži a trochu s ní škubla, aby se probrala. Ona se na mě podívala a v tom jsem uslyšela opět to chrčení... "... okamžitě se zvedej, jdeme." Sykla jsem k ní a vyškrábaly jsme se na nohy. Trochu se mi zatočila hlava, že jsem zavrávorala a nebýt mé sestry, skončila bych zase na zemi.

"Pojď," zašeptala jsem a přikrčila se, načež jsme se vydali opatrně a co nejrychleji pryč mezi šlehajícími plameny.

Úspěšně se nám to povedlo. "Jsme venku." Zajásala jsem potichu a držela si El u těla. Venku byl totální zmatek.

"Musíme se dostat do bezpečí, pryč z města..." Promluvila jsem k sestře a podívala se na náš hořící, teď už bývalý, domov.

"Já... nemůžu tomu uvěřit." El se doslova zhroutila. 

"Uklidni se, sestři, všechno to zvládneme, ale potřebuju, abys byla silná, chápeš?!" Chytila jsem ji za ramena a zacloumala s ní, ona byla úplně mimo.

"Ne, já to... nezvládnu... nedokážu to, vše-všechno je pryč." Lapala po dechu, polykala slzy a nedokázala jsem ji přesvědčit, že to bude dobré, i když tomu sama nevěřím. Svět jde prostě do háje.... horor se stal skutečností. To, co jsme vídali na filmových plátnech je najednou skutečné, tak moc skutečné a děsivé.

"Blíží se, Elizabeth!" To už jsem na ni zvýšila hlas, až sebou zatřásla.

"Najdeme auto." Pověděla jsem rozhodnutě. Bylo mi to jedno, lidé se doslova pomátli, rabovali, zabíjeli, nebáli se ničeho, jen toho, že přijdou o život. A oni udělají vše pro to, aby zůstali naživu. I my dvě.

Otočila jsem se a uviděla poměrně velkou skupinu těch... já ani nevím, jak to nazývat... chodci? Mrtváci? Kousáci? Je to fuk, prostě zabíjí! Jsou to oživlé mrtvoly! Pryč!

"Pojď, jdem, jdem, jdem, jdem!" Chytila jsem ji za zápěstí a přiběhla k nejbližšímu autu, chytila za kliku a otevřela. Klíčky byly naštěstí v zapalování, někdo je asi narychlo opustil."

"Omlouvám se, ať už je kohokoliv..." Zamumlala jsem si sama pro sebe a zhluboka se nadechla. "Zalez do auta a jedem!" Otočila jsem na sestru, za zalezla na místo spolujezdce a já zabouchla dveře zrovna ve chvíli, kdy se na sklo namáčkly ty mrtvoly. V tu chvíli Elizabeth zaječela jako na lesy.

"Ššššššh!" Ohradila jsem se na sestru. Ale chápala jsem ji, je vyděšená, jako já, jako všichni.

Nastartovala jsem auto a chytila volant. Prudce jsem šlápla na plyn a rozjela se po silnici vpřed. Snažila jsem se udržet auto stále na silnici a nesjet z cesty. Neměly jsme nic, žádné zásoby, zbraně na ochranu, prostě nic. Bylo mi příšerně. Měla jsem šílený strach, ale hlavní pro mě bylo ochránit mou mladší sestru, která se vystrašená krčila na sedadle spolujezdce.

***

Vyjely jsme z města a dostaly se na trochu uklidněnější cestu. 

"Musíme se dostat co nejdál od centra všeho toho dění... někam do hor... já nevím." Chytila jsem se za hlavu a zhluboka se nadechla.

"Nemáme nic! Jsme bez všeho! Bez domova! Bez rodiny, přátel, nemáme zásoby, zbraně, NEMÁME NIC!" Zaječela El hystericky.

"El! Ksakru, uklidni se už!!! Jak víš, že nemáme rodinu?! Třeba se tam ten virus ještě nedostal! Přestaň dělat unáhlené závěry!" Zvýšila jsem na ni svůj přísný hlas a otočila se na ni.

"Podívej se, jestli tady něco není... mapa, nebo cokoliv, abysme sem mohli zorientovat..." Pověděla jsem už o něco klidněji a ona tak učinila.

"Já tomu prostě nemůžu uvěřit, je to všechno... všechno je... nezvládnu to.. ne, ne, ne." Rozbrečela se znovu a ještě intenzivněji než předtím. Šlápla jsem na brzdu.

"Elizabeth." Začala jsem a podívala se na ni, přičemž jsem ji chytila jednou rukou za tu její. "Není po nás, to je hlavní. Svět se hroutí, to je prostě realita a tu nezměníme. Nějakej kretén vypustil do vzduchu něco, co neměl, ale prostě to tak je... nic s tím neuděláme. Musíme být ale silné, chápeš? Copak si myslíš, že by táta byl rád, kdyby viděl, jak se tady hroutíš a pláčeš? Ne. On by Ti řekl to samé, co já. A máma taky. Všichni. Dostaneme se za nimi, chce to ale čas. Budeme v pořádku. Musíš mi věřit, prosím..." Upřeně jsem ji sledovala a ona si otřela slzy, které jí stékaly po tváři a podívala se na mě. Nic neřekla, jen slabě přikývla a já se pousmála. "Děkuju." Dodala jsem ještě, stiskla její dlaň v té své, pak se opět podívala před sebe, chytila volant a rozjela se vpřed... vstříc neznámu...