Lehla jsem si do postele, zavřela oči a po chvilce se nechala vtáhnout do podivného snu: Běžím po prašné cestě uprostřed levandulového pole. Za mnou jede černý jeep a postupně mě dohání. Já utíkám. Ani nevím proč, ale intuitivně vím, že by mě neměl chytit. Levandulové pole skončilo a okolo mě se rozprostírá skoro uschlá louka. Běžím dál a vyvíjím nadlidskou sílu. Slunce zapadá, ale já jsem pořád v pohybu. Už jen pár metrů a jeep mě dožene. Mě se však podaří dostat se do lesa. Proplétám se mezi stromy a sotva popadám dech. Setřásla jsem je a tak už můžu zvolnit krok. Když konečně zastavím, už je tma a odevšad se ozývají prapodivné zvuky. Pro větší bezpečí vylezu na strom. Nepřemýšlím nad tím, jak jsem se dostala na nejvyšší větev, pod které vidím na celý les, jenž mě ze všech stran obklopuje a na obzoru i vrcholky zasněžených hor, splývající s tmavě modrou oblohou za nimi. Prohlížím si krajinu, když v tom postřehnu záblesk. A znovu a znovu. Světlo však není chladné jako u blesků, nýbrž teplé jako oheň. Zase se zableskne, nyní za doprovodu řevu. Po chvilce hromového ticha, kdy všechno jako by zatajilo dech a čekalo, co se bude dít dál, slyším plácání křídel. Poslouchám zvuk, jenž je stále hlasitější a hlasitější, když v tom se přímo pode mnou objeví proud ohně, rozcházející se o kmen mého stromu na dva prameny. Za silného světla si mohu prohlédnout zdroj toho požírače dřeva a ke svému údivu zjistím, že je to krásný zelený drak, jehož ladnost bych mohla pozorovat celý den, kdybych však neseděla na hořícím stromě. Mlsné ohnivé jazyky se pohybují velice rychle a já cítím, jak mi žár spaluje kůži, cítím jak mi strach prochází celým tělem až do morku kostí, nemůžu dýchat, dusím se, peču se, a.............. probouzím se. Vlasy se mi lepí k čelu a peřina je na druhém konci postele. Uklidňuju se, lehám si, a usínán ji bezesným spánkem.
Tohle jsem psala taky ve škole, jako domácí úkol a pak jsem to přepsala i sem. No nic bavte se a zatim pa.
