Během poslední přestávky si chodívám sníst oběd na jedno slunečné místo. Nicméně, právě teď... Se na mě zaměřila divoká šelma.
"Už zase tam byl Chiba?" překvapeně se mě zeptal můj spolužák Masashi.
"Cítím se jako antilopa, po které jde lev..." zamumlal jsem a dál sklíčeně ležel na lavici.
Moje výběrová střední škola, gymnázium Midorika, je obehnána plotem, který ji odděluje od střední školy Higashi. I tato střední škola je "výběrová". Učí se zde jen ti nejvybranější grázlové z okolí a říká se jí "Džungle".
Chiba Masayama je jeden z nich. Říká se o něm, že je víc zvíře než člověk. Primitiv, který diskutuje jedině pěstmi.
"Tak proč tam teda stále chodíš?" nechápavě se mě otázal Masashi.
"Co kdyby si myslel, že před ním utíkám a začal mě pronásledovat? V jeho dravčím sevření bych byl synem smrti!" vyděšeně jsem mu odpověděl.
Poprvé jsem ho potkal před pár dny...
Jako obvykle jsem jedl svůj oběd u plotu. "Hepčí!" uslyšel jsem zvuk, který šel z druhé strany oplocení. Ihned jsem sebou trhl a otočil se. Zděsil jsem se toho, co jsem uviděl. Chiba? To není možné! Může to být ten kluk, co se o něm pořád mluví? pomyslel jsem si, přičemž mi začalo divoce tlouct srdce. Je zraněný, nejspíš se zase porval. Je v pořádku? Chtěl bych se ho zeptat, ale bojím se... prolétlo mi hlavou. Bál jsem se ho zeptat, ale bylo mi ho líto. Nenápadně jsem pod plot podsunul obvazy a lepítka, které stále nosím u sebe, kdyby se mi náhodou něco stalo, a rychle jsem utekl.
Od té doby na mě nepřestal zírat. Když to tak půjde dál, můžu dát sbohem normálnímu životu.
Opět jsem se vydal k plotu, abych si snědl svůj oběd. Je tu zase! On na mě snad čeká! proběhlo mou myslí, když jsem ho spatřil, jak stojí u oplocení. I přesto jsem se tam vydal a udělal něco naprosto šíleného.
"E-ehm... D-dáš si?" naklonil jsem se k němu a nabídl mu chleba, který jsem koupil ve školním bufetu. Podíval se na mě pohledem vraha. Ztuhnul jsem. "Om-omlouvám se, byl to h-hloupý n-nápad!" Sklopil jsem hlavu k zemi a začal se omlouvat. Byla to chyba!
"Dej to sem." Chiba natáhl ruku skrz drátěný plot a já mu do ní položil chleba. Otočil se ke mně zády, rozbalil sáček a začal jíst pečivo. "Jmenuješ se...?" zeptal se mě.
"Ach, chceš další chleba?" pohotově jsem zalovil v tašce a vytáhl další chleba.
"Ptal jsem se, jak se jmenuješ. Nechci další."
"Saeno Kyoichi." roztřeseným hlasem jsem mu pověděl své jméno.
"...Kyoichi... Kyoichi..." začal si nepřítomně opakovat mé jméno. Po chvíli dojedl svůj chleba a odešel.
O co mu sakra jde?
"Jinými slovy, jeho cílem je od tebe dostat najíst?" začal se hloupě smát Masashi, když jsem mu pověděl, co se stalo.
"Ale já mu každý den nenosím jenom chleba." namítnul jsem.
"Když ho budeš takhle krmit, tak si ho ochočíš!" nemohl se přestat smát Masashi.
"To nebylo vtipné!"
Mám pocit, že není takový, jak jsem si ho představoval. Jako by ani nebyl tak děsivý... Ne! Děsivý je pořád!
"Ty nejíš?" zeptal se mě překvapeně Chiba, když si všiml, že už jsem nějakou dobu nedal nic do pusy.
"Ne, nemám hlad. A co ty, dal by sis ještě? Na!" usmál jsem se na něj, nabral hůlkami trochu jídla a prostrčil je skrz plot. Ale ne! Proč ho zkouším krmit jako mimino?! "P-promiň mi to, promiň!" Už jsem chtěl odtáhnout ruku, když se Chiba naklonil blíž k plotu a sousto si z hůlek vzal. To jsem vážně nečekal! Zrudnul jsem a začal se třást.
"Čemu se směješ?" nacpal se na plot Chiba.
"J-já se nesměju!" rychle jsem sklopil hlavu, aby si nevšimnul, jak jsem zrudnul.
"Ukaž mi obličej!" podíval se na mě s úšklebkem Chiba.
"Ne!"
