Conversion

Kapitola 1

Londýn je vážně krásné město, kdyby tu nebylo tak často pod mrakem nebo nepršelo. Mám ráda sluníčko a to hřejivé teplo, které vydávají jeho paprsky. S vlhkem a mokrem však přichází má druhá část mého šatníku, který mám ráda. Svetry a teplé ponožky.V jednom takovém svetru se právě schovávám, je příjemný z bavlny a hladí mě po mé ledové kůži. Jsem na cestě ke smečce, kterou neznám... Smečka jenž mi má odhalit tajemství dlouhověkosti, tedy aspoň pro nás vlky. Má schopnost mi umožnila nabrat podobu jedné z členek, přestože nikdo nemůže prokouknout mou fintu má nervozita stoupá. Co když se přeci jen něco pokazí? Co když někdo zjistí, že jsem se vecpala někam kam nepatřím?Podle toho co jsem slyšela nebo si vypátrala nebudou mít problém mě jednoduše zabít a zakopat někde za kopečkem. Zastrčím si vlasy tmavě hnědé vlasy za ucho a otevřu dveře velmi luxusní vilky, kde smečka přebývá většinou tedy, na společné akce. Dnes se koná schůze, při které musí být všichni členové a já toho využiji. Dozvím se novinky a seznámím s každou tváří. Když dorazím do obývacího pokoje, pokud se tomu tak dá říkat, spíše to vypadá jako plac pro přistávání letadel... všichni mě zdraví a já jim pozdravy oplácím a usmívám se. Když beru podobu jiného člověka, beru si částečně i vzpomínky a chování v rámci možností. Je tu mnoho členů od žen, mužů po stařeny a dospívající. Z mého snění mě vytrhne až čísi ruka, která mě obejme. ,,Sáro! Konečně, už jsme na tebe čekali.." většinou se tato fráze pronáší potěšeným hlasem, jenž mi říká, že jsou opravdu rádi když vás vidí. Muž, který mi objímal ramena to pronesl tak ledovým, autorativním hlasem až mi přejel mráz po zádech. Plísnil mě za to, že jsem dorazila jako poslední a pozdě. Měla jsem trochu problém najít tu správnou příjezdovou cestu. Zachvěji se a doufám, že si toho nikdo nevšiml.
,,Omlouvám se, ve městě byla zácpa," snažím se argumentovat svůj pozdní příchod, on nad tím však mávne jen rukou a popostrčí mě k ostatním, abych se usadila a konečně ho poslouchala. Oddychnu si a úlevně usednu mezi dvě usměvavé tváře mých kamarádek, tedy kamarádek Sáry. S povytaženým obočím čekám na nějaký proslov jak jsme jako komunita velmi prospěšná, že jsme rodina a měli bychom držet pospolu, ale nic takového. Muž, tedy Allan, alfa je velmi rázný a hned přistoupil k hlavnímu problému smečky.
,,Jsme v ohrožení." Nechal tuto větu viset ve vzduchu a já bezděky zalapala po dechu, přišli na mě a teď mě zabijí, ne že bych se považovala za nějaké ohrožení, spíše jako škodná.
,,Neprožívej to tak," drcla do mě spolusedící a já se pod jejím pohledem málem propadla do pekla, přímo do Satanovi náruče. Místo toho jsem více zapadla do měkké pohovky.
,,Okolní smečky se už dozvěděli, že žijeme déle, že neumíráme jako ostatní a chtějí náš lék." promluvil opět zvučným hlasem Allan a já se napjala. Lék? Tak to je tedy novinka. Celý rok běhám po Evropě, abych získala nějaké informace o nějakém léku, pak se připletu jedné vlčici pod nohy a najednou je tu lék? Dělají si srandu?
,,Začínají se shromažďovat, což je dost nebezpečné. Naštěstí pro nás jsme chytří a silní. Zaplatil jsem každému z nás dva bodyguardy, I když vím, že se umíte bránit sami, přesto bych byl rád, kdyby jste se drželi pohromadě. V případě, že by na nás opravdu zaútočili doufám, že víte co máte dělat. Každému nechám do ruky aplikovat čip, aby jsme pořád věděli kde se nacházíte. Je to naše moc, to si doufám uvědomujete."
No páni! Ten chlap umí ,ale řečnit. Má skvělé přesvědčovací schopnosti! Všichni v místnosti mu visí na rtech a hltají každé slovo, které vysloví. Já přemýšlím nad tím jak získám více informací o léku, i když nebude třeba jak vzápětí zjistím.
,,Každý z nás ví, že lék, který máme není dokonalý. Dokážeme vyvolat horečku, která vnitřní virus zničí, ale nedokážeme ho udržet pod kontrolou, aby zůstal zničený a od toho máme sérum, které vám podám, když virus opět zaútočí a vy se nebudete moct proměnit. To ovšem ty venku neví a to je naše výhoda.. " není to dokonalé ,ale lék to je. Potěšeně se zakřením aniž bych si uvědomila ,že pořád sedím na pohovce mezi všemi těmi vlky.
,,Něco k smíchu slečno Taskertová?" optá se mě opět ledovým hlasem Alfa. Bože, proč musí být Sára omega?
,,Ne, omlouvám se, jen jsem si na něco vzpomněla. " s pohledem upřeným do dlaní odpovím roztřeseným hlasem. Naštěstí má alfa ještě další novinky a tak se mnou moc nezaobírá... Díky bohu.
,,Také jsem vám chtěl říct, že na nějaký čas odjíždím. Odjíždím do Ameriky, abych vylepšil náš lék. Mezitím co tu nebudu má na starost řízení smečky Albert, má pravá ruka. " zvednu pohled a podívám se na celkem pohledného betu Alberta ,který se teď na všechny povýšenecky šklebí. Poté už se probíral jen blížící se úplněk kdy máme my vlci moc největší a kdy plánuje svůj odjezd do Ameriky, přesněji do spojených států.

To se odehrálo téměř před třemi měsíci. Mezitím jsem pátrala ohledně léku a smečky. Odjela jsem od smečky dříve, protože jsem nechtěla zastihnout alfu ve stejném letadla, i když by mě nejspíše teď nepoznal. Mé pravé já se vůbec nepodobá vlčici z jeho smečky. Já mám na rozdíl od ní , dlouhé tmavě blonďaté vlasy a vypadám tedy naprosto jinak. Jmenuji se Lydie Rosemarie Tor a pocházím z městečka Mell Fals ze smečky Monthly Curse, kam se po roce opět vracím.

Na obrázku Lydie. :)