Conversion

Kapitola 3

Probudím se zachumlaná do peřin s polštářem přes hlavu a první co mě napadne, je že jsem musela mít hodně divoké sny, to druhé, že Alex radši v noci utekl, aby se vůbec vyspal. Vyhrabu se nemotorně s postele, mrkajíc do prudkého světla ozařujíc můj pokoj. Dnes bude venku krásně. 
Rychlá sprcha mě dokonale probudí a po malé chvíli už energeticky sebíhám schody do kuchyně kde už to bzučí jako v úlu. Pomalu se sem scházejí všichni členové smečky. Zdraví mě, vítají a objímají, občas zahlédnu i někoho nového. Rozjásaně všem oplácím zářivé úsměvy mezitím co si nakládám na talíř vydatnou snídani.
,,Ang! Ahoj!" pozdravím alfu a letmo ji obejmu. Vypadá pořád stejně, kvůli schopnosti má sněhobílé vlasy ty má sepnuté do volného drdolu a volné oblečení naznačuje, že také není vzhůru příliš dlouho. 
,,Ly, vítej zpět. Ráda tě vidím." pevně mě obejme než se odebere s talířem do jídelny. Jdu hned za ní a mířím rovnou ke svému místu kde už sedí Alex. 
,, Promiň Ly, už jsem zapomněl, že máš tady místo ty. " zazubí se laškovně, ,, pojď vedle mě," nabídne mi a já se usadím.

,, A promiň, že jsem se v noci tak vypařil, ale povinnosti, znáš to." 
Zpozoruju, že Peter zvážněl při našem rozhovoru a tak se nepatrně zamračím. O našem románku ví už dlouho a přesto ho to pořád štve. Vím, že pokud zemře Angee tak jsem její nástupkyně a budu se muset stát Peterovou ženou, ale do té doby je na mě co budu dělat. 

Při snídani už nepromluvím, spíše poslouchám ostatní, dovídám se nejnovější drby a problémy, které sužují naší smečku. Po snídani se vydám rovnou do laboratoře, většinou jsem chodím jen já a tak mě ani moc nepřekvapí, když narazím na pořádnou vrstvu prachu.
 

Už včera mi sem přivezli vzorky z Evropy, proto neváhám a okamžitě začnu pracovat. Workoholismus jsem získala po matce, pokud jsem nepřišla do laboratoře tak jsem ji ani nevídala, také ona mě naučila všemu co dnes znám. Bohužel léku už se nedožila...
Není nic složitého smíchat vzorky s mou krví a počkat několik minut až hodin jak spolu zareagují. 
Nesnáším testování na zvířatech a tak rovnou testuji na sobě, už jen z principu a také kvůli mé schopnosti vyléčit sebe a někoho jiného z jakékoli nemoci, kromě Vlčího toxinu. 
Problém nastane, když mě donutí vakcína proměnit se. Jsem ze smečky nejagresivnější, protože mé vlčí já mě celou ovládne, většinou nedokážu ani nic vnímat, jsem prostě vlk a z vlčích výletů na rozdíl od ostatních si většinou nic nepamatuju. Proto zkouším všechny své vzorky venku.
Aspoň jeden vzorek musí být pozitivní, jelikož přesně tyto vzorky jsou z Britské smečky, háček je v tom, že to jsou smrtelné nemoci. Přesto mě to nezastaví před aplikací do vlastního těla. Jdu si sbalit batoh s několika potřebnými věcmi, v laborce na mě už čekají rovnou tři vakcíny. Smíchají se sami podle potřeby a jak zadám do počítače. Všechny sbalím a vydám se ven.
Moc lidí v domě už nezůstalo, mají své povinnosti tak jako já. Slyším však Petera jak naštvaně hučí do telefonu a pochoduje po pracovně. Zhluboka se nadechnu, tady jsem doma. 

V lese daleko za domem si z batohu vytáhnu deku a vakcíny. Občas trvá než sérum zabere, proto si beru knížky, jídlo a trávím dlouhý čas povalováním se na dece. Takhle daleko chodí jen hlídky, které dohlížejí na celé naše území, teď sem, ale nikdo nepřijde. Tím jsem si jistá. 
Vrhnu si rukáv, není těžké najít žílu a vpustit vzorek do oběhu. Většinou čekám dlouho, než něco takového opravdu zabere a napadne můj organismus, tentokrát to má okamžitý účinek, tělo se mi orosí studeným potem a začnu se celá chvět. Musím si lehnout, protože se mi točí hlava a nevím kde je nebe a kde zem. Vím, že jsme si do těla pustila smrtící infekci, ale takhle drastické to normálně není ani u obyčejného člověka. Těžce oddechuji a snažím se držet oči zavřené, aby se se mnou netočil celý svět. Cítím jak mé tělo začíná na látku reagovat, má super schopnost ji začne zneškodňovat, což je dost špatná zpráva - není to lék.  Postupně mě třes opouští a já se uklidním, přesto zůstanu ještě několik minut v klidu ležet. Poté vytáhnu notes a všechny informace si pečlivě zapíšu.
Druhá vakcína neudělá skoro nic, jen pocítím záchvěv přeměny a pak mě to opustí. Neměla bych zkoušet hned třetí vakcínu, ale jsem nedočkavá jako malé dítě. Co když to je lék? Co když zrovna tuta vakcína zachrání celou mou smečku? 

Proto neváhám a zabodnu si jehlu do žíly na druhé ruce, v krevním oběhu je reakce rychlejší než kdybych si ji zabodla jinam do těla. Nic se neděje. Vůbec nic. Jako bych si dala očkovací látku proti žloutence. Zavrčím, další nezdar si můžu připsat na můj nekonečný seznam v laboratoři. Byla jsem tak ponořená do zkoušení a čekání, že jsem si skoro ani nevšimla, že uběhlo několik hodin. Nejsem si jistá jak, už se stmívá a buď jsem musela omdlít nebo čas ubíhá mnohem rychleji než jsem zvyklá. 
Proto vše zase zabalím do batohu a s nezdarem vytetovaným na čele se vydám domů. 
Až když mám skoro na dohled svítící malej hrad,  znenadání mě zasáhne ukrutná bolest. Vyjeknu a dopadnu na kolena. Stáhnu si ze zad batoh a rychle přetáhnu přes hlavu tričko, abych si ho nezničila blížící se proměnou. Necítila jsem žádný odpor mého organismu proti látce, spíš jako by ho přijal za svůj. 
Další vlna bolesti je ještě silnější a donutí mě prohnout se v zádech. Proměna je sama o sobě dost bolestivá, natož uměle vyvolaná, jako by se mé tělo trhalo vejpůl. 

Drkotám zuby a snažím se zacouvat o kus dál od domu. Naštěstí to netrvá dlouho a už stojím na tlapkách a s čenichem u země těžce oddechuji. Peru se s vlkem o slovo, abych neztratila vládu nad vlastním tělem. Otočím se a proběhnu mezi stromy dál od domu zpět na mýtinu. 
Poslední co si pamatuji, je že mě někdo pozoroval a mě z jeho pohledu naskakovala husí kůže. 

Na obrázku je Angee.