Get lost

#1

Stojím na střeše parkovacího domu a shlížím dolů na město. Lidé pospíchající po šedivých chodnících vypadají jako mravenci. Přemýšlím o tom, jací asi jsou a jaké jsou jejich životy, jestli mají taky problémy nebo se jim podařilo najít recept na neustávající štěstí.

Je pozdě odpoledne, ale zářijové sluníčko ještě hřeje a svítí mi do očí. Zkontroluju mobil. Čekám na mámu, která by se každou chvíli měla vrátit z nákupů. Nemám ráda obchodní centra, je tam na mě moc lidí, takže na ni vždycky čekám tady nahoře. Většinou tu nejsou žádná auta ani lidé.

Takže mě dost překvapí (a vyděsí), když se o kus opodál objeví vysoký, blonďatý kluk. Nervózně ho pozoruju a o krok ustoupím.

Opře se o nízkou zídku fungující jako takové „zábradlí" a z kapsy vytáhne krabičku cigaret. Zapálí si a mlčky pozoruje město pod námi.

Když si mě dál nevšímá, rozhodnu se zůstat. Nemá cenu sbíhat po schodech pět pater dolů, když by moje máma zřejmě každou chvíli měla přijet.

Cigaretový kouř se dostane až ke mně a já se rozkašlu. Vybaví se mi vzpomínky na dětství ve věčně zakouřeném pokoji.

„Promiň," řekne a vyfoukne další proužek kouře jiným směrem.

„Proč vůbec kouříš?" Zeptám se. Naše pohledy se setkají a on jen pokrčí rameny.

„Žádná odpověď?"

„Pravděpodobně ne."

Zůstanu dalších pár minut zticha, ale pak ucítím, jak se ve mně formuje, vztek a pokračuju v rozhovoru.

„Víš, na světě existuje spousta lidí, kteří-"

„Hej hej hej, přestaň," zvedne ruce v obranném postoji. „Předtím než mi vyprávět o lidech, kteří umírají na rakovinu a jak bych neměl kouřit- vím o tom. Uvědomuju si to. Ale nemám důvod proč s těma cigaretama přestat. Tak mě ušetři přednášek. Díky."

„Blbečku."

Zvedne obočí. „Trochu silný slova na tak malou holčičku jako jsi ty." Ušklíbne se a je mi hned jasné, že mě provokuje. A užívá si to.

„Nejsem malá."

„Ale jsi." Zašlápne nedopalek a přejde blíž. Najednou pocítím osten strachu. Kde je máma? Neměla by tu už dávno být?

Odstoupím automaticky dál a v dlani sevřu telefon. Ten kluk se zastaví a vypadá to, že rozumí tomu, že u něj nechci být moc blízko.

„Neboj. Neublížím ti nebo tak něco."

„Fajn," řeknu, ale zůstávám ostražitá. „Takže o čem jsme to naposledy mluvili?" Měla bych správně vzít nohy na rameny, ale něco mi říká, abych zůstala a dál se bavila s tím klukem.

Všimnu si, jak je hubený. Kožená bunda na něm plandá a to samé i kalhoty.

„Řekl jsem, že jsi malá holčička," přeruší moje myšlenkové pochody.

Zostra se nadechnu. „Proč si to myslíš?" jsem rozpačitá. „Měřím 165 cm. To je v pohodě."

„Pro tebe jo. Doslova představuješ ideál společnosti o kráse. Drobná, roztomilá, hubená, blondýna, velký modrý oči a růžová pusa, make up, celá nevinná...jak se jmenuješ?"

„Gabi," zašeptám, neschopná říct cokoliv jiného.

„Vidíš? I tvoje jméno zní tak sladce," pronese to slovo s mírnou nechutí a vychrlí na mě další záplavu vět. „Jsi průměrná holka s hlavou plnou hezkých herců a zpěváků, laku na nehty, oblečení, módních časopisů a lacinýho porna."

„Promiň, co že jsi to řekl?" Šokovaně na něj zírám. „Lacinýho porna?"

„Přesně tak. Tvoji rodiče jsou pravděpodobně šťastný pár, máš sourozence, velkej dům, zlatýho retrívra, dvě nejlepší kamarádky, zahradníka a šťastnej život. Takže když se nad tím fakt zamyslíš," nadechne se, „vlastně vůbec nevíš co to život je. Jaký to je být mimo, outsider, co to je smrt-"

„Už nikdy přede mnou nemluv o smrti." Najdu znovu svůj hlas a ten je teď najednou ledový a výhrůžný. „A všechno co jsi o mě řekl předtím, jsou lži. Hodně špatný lži. Už nikdy mě takhle nesuď- nevíš o mě vůbec nic."

Zírá na mě. Zaznamenám jeho světle hnědé oči. „Taky jsi mě posuzovala. Jen tak."

Nadechnu se, jako bych se měla potopit pod vodu. „To je pravda. A omlouvám se. Dělám tohle často, soudím lidi, aniž bych o nich věděla něco víc." Přivřu oči a čekám na odezvu.

„Všichni to děláme. Já taky." Překvapí mě, jak odevzdaně to zní. „Udělal jsem to před pár minutama."

„No...takže jsme v pohodě?" Nadzvednu obočí v otázce a přemýšlím, jak jsme se od hádky dostali k přiznávání vlastních chyb.

„Jsme v pohodě. Ale nejsme ještě hotoví. Chtěl bych tě poznat a vědět o tobě víc, abych tě pak špatně neposuzoval," nakloní hlavu na stranu a pozoruje mě. „Neumím si představit co je pod touhle maskou dokonalosti." Ukáže na mě.

„Není žádná dokonalost. A já nevím, jestli tě chci poznat blíž."

Zasměje se. „Lžeš. Chtěla, jsi o mě vědět všechno od první chvíle, co jsi mě viděla."

„Jak jsi to sakra...?" Došla mi slova, protože má pravdu.

Mrkne na mě. „Ještě jsi neodešla. Zajímám tě. V tom to je." Tleskne rukama. „Jednoduchý jak facka."

„Už jsem čekala, že řekneš něco sprostějšího."

„Hm, takže hádám, že ty jsi tady ta slušná co?" Zazubí se. „Nezapomněl jsem na toho blbečka."

„Sklapni...jak se vůbec jmenuješ?"

„Ian. Nezní to tak sladce jako Gabi, viď?"

„Je to hezký jméno."

„To řekni mě," poklepe si ukazováčkem na čelo.

Zůstaneme zticha, až najednou zazvoní můj telefon. Je to zpráva od mámy. Je o patro níž a čeká na mě.

„Musím jít." Trochu zklamaně Iana pozoruju. Usmívá se a pak mi jemně vezme telefon z ruky.

„Co to děláš?!" Snažím se dostat, aby mi ho vrátil zpátky, ale místo toho mě jednou rukou chytí za zápěstí a druhou něco píše na mém iPhonu.

„Uklidni se. Měla bys být potěšená. Pěknej kluk si zrovna bere tvoje číslo." Vrátí mi mobil, ale pořád mě nepouští.

„Někdy ti zavolám, dobře?" Zmateně přikývnu. „Rád jsem tě poznal."

Zasměju se. „Vždyť jsme se vůbec ještě nepoznali."

„Aspoň mi slib, že se do příště podíváš na nějaký lepší porno."

„Nekoukám na porno."

„Koukáš."

„V tom případě ty do příště přestaneš kouřit. Nebo to aspoň zkusíš."

Pustí mojí ruku. „To je něco co nikdy neudělám. Promiň Gabi. Tohle ne." Rozloučí se a odejde směrem k osamělému červenému pick-upu. Chci na něj něco zavolat, ale v tu chvíli mi zazvoní mobil a už musím jít, protože máma je zase nervózní.

---

Tak jsem se rozhodla něco napsat :') Předem říkám, že vůbec nevím jak se tenhle příběh bude vyvíjet a třeba to bude extrémně nudný anebo taky ne- fakt netuším.

Když se vám to bude líbit, budu ráda a když ne tak mi to nevadí, mně se taky nelíbí hodně věcí :D

Em