Devět

Kapitola 1

Tužka pomalu klouže po papíru. Soustředěně se snaží zastavit to nutkání. Ruka se jí třese. Na chvíli ztrácí vědomí a poté se opět vrací do reality. Zhluboka dýchá. Alespoň na chvíli se snaží vnímat výklad učitele, ale pozornost udrží jen na okamžik. Oči jí sjíždí zpět k papíru, který nyní zaplňuje stále opakující se číslo. Pouhá jedinná špatná myšlenka jí může ovlivnit život. Očima sleduje tikající ručičku hodinek, strachy se rozhlíží po třídě. Má jen jeden cíl. Jednu možnost. Musí začít zvonit. Přistihla se, že téměř přestala mrkat. Hlavu proti vůli rovná do svislé polohy. Oči jí tikají po třídě, až se zastaví na křídové tabuli. Strachy otevře ústa. Krev jí tuhne v žilách, zamrzle a upřeně sleduje tabuli. 9.

Z negativních myšlenek jí odtrhne zvonění na přestávku. S velkým odporem si stoupá ze židle a skládá si učebnice do batohu. Je asi dost paranoidní, ale má pocit, jako by ji pronásledovalo. Jako by ji pronásledovalo to číslo. Duševně je někde úplně jinde. Jde stroze po chodbě a okolí téměř nevnímá. Její žaludek svírá nepříjemný pocit. Sbíhá schody a hledá si cestu ke své skříňce...

Stojí ve středu tmavé chodby a snaží se protlačit davem studentů. Nikdo ji neuvolní cestu. Občas si připadá jako neviditelná. Jako šedá myš. Prodírá se kolem shluku lidí a rychlím krokem vybíhá ze školy. Boty jí při chůzi pravidelně klepají. Je nervózní. Přechází přes přechod a dostává se do méně obytné a rušné části města. Rychle oddechuje a bez zastavení prochází ulicí...

Když nachází opuštěnou lavičku, sedá si a odpočívá. Snaží si v hlavě srovnat myšlenky. Je opravdu paranoidní? Asi ano. Snaží se zbavit negativních myšlenek a nereálných představ z tajemných filmů. Po chvíli se zvedá a odhodlaně odchází. Domů to nemá daleko, jen pár ulic. Ulevilo se jí, že ono číslo již nepotkala. A doufá, že se s ním snad už nikdy nesetká, ale to je nemožné. Vytahuje klíče z kapsy a odemyká dveře rodinného domu. Bydlí v řadové, obytné zóně. Naproti domu je malý parčík, kam občas Jane chodívá. Dnes má ovšem namířeno rovnou do domu. Odehrálo se toho dnes opravdu mnoho.

Vchází a odkládá školní batoh ke schodům, vedoucích do druhého patra.

„Ahoj!" řekne, ale nic se neozve. Dům je prázdný.

„Mami, taťi?" Nic. Nevědomky pokrčí rameny a běží po schodech do svého pokoje. Je unavená. Vyčerpaná padá do postele a usíná...