RUY

Nejhorší masakr mého života

Byla tma.

Jen někdy jsem mezi korunami stromů zahlédla úplňkový měsíc. Což je špatný, protože mě kruhy deprimují od té doby co jsme dostali na matematiku tu blbku, totiž paní učitelku která nás nenáviděla. Ale měla to blbý, protože když šlo o nenávidění někoho to uměla naše třída nejlíp.

Oba jsme sedíme na černém vlkovy. Běží fakt rychle.

Úplně jsem vypnula mozek. Prostě jsem nemyslela na nic.

Chtěla jsem tomu klukovi zdrhnout, ale držel mě strašně pevně.

Skoro jsem nedýchala.

Běžíme hluboko do lesa.

Já se nemohu ani hnout.

Kdybych se teď viděla na tom vlkovi jak skoro nedýchám. Asi bych vypadala jako pěkně zdrogovaná.

Najednou jsem Za námi zaslechla nějaké zvuky. Na zemi bylo vidět matné světlo, asi od nějakého dopravního prostředku. Tipnu to na motorku.

Ten kluk vytáhne z pásku malý ostrý nožíček. Na chvilku mě pustí. Vrhne nožíkem po motorce. Trefí se do přední preumatiky motorky. Otočím hlavu. Už jen vidím jak jezdec spadne z motorky. Ten kluk hodí další nožíček. Trefí jezdce přímo do hlavy. Úplně přivřu oči.

To byla snad moje nejhorší chvíle života. Ne ne matika fakt horší není. To jsem si vždycky myslela že je. Z tohohle už se psychicky nevyhrabu.

On mi rukou chytí silně hlavu a otočí mi ji do předu, abych to neviděla.

,, Neboj" zašeptá mi do ucha. 

Opět mě pevně chytí.

Ještě pořád se celá chvěji. On ho opravdu zabil. Teď z něj mám ještě větší strach.

Najednou slyším motorky všude kolem nás.

Zpozoruji že on je nervózní.

Ale stejně mě drží pořád pevně.

Poznala jsem že jsou to muži kteří měli, asi ještě dojet do tábora. Vytáhli pistole a začali po nás bezhlavě střílet. 

On si na mě lehl. Jsme přimáčknutí na jeho vlka. Ten skáče aby se vyhnul všem těm střelám. Je to dost krutý. Najednou vlk skočil i s námi na větev stromu. Prostě běžíme po větvích stromů. Sice docela nereálný, ale takových věcí už jsem za tuhle noc viděla tolik že mi tohle už ani nevadila. No docela vadilo. Raději bych seděla na teplým gauči doma. Teplej gauč - to asi znělo dost divně.

Stejně je to úchylák pomyslím si. V duchu povzbuzuju ty chlapíky, aby ho aspoň trefili a osvobodili mě.

Najedou uvidím před námi nebe. Vlk se odrazí ze zadních noh a skočí z takového kamenného můstku přímo do hluboké strže. Dolů ani není vidět. Je tam prostě tma.  Asi má v pláno to přeskočit a v tom mu radši držím palečky aby se to povedlo. Já bych tam dolů fakt zahučet nechtěla.

On je furt s ticha. Docela mě to deprimuje.

Už vidím jak doskakujeme na druhou stranu. Lépe řečeno na další šutrák.

Vlk se ho dotkne nejprve předními tlapami a zarazí do něj všechny drápy. Pak se zapře zadními. Chvíli, malou chvíli takhle visíme nad tou temnou strží.

Teď jsem docela ráda že mě tak pevně drží.

Ale já chudák tam jen v krátkých žlutých šatech. Nedá se říct že je tady zima, ale teplo tady taky není. To spíš ta zima.

On má aspoň kabát.

Zpozoruju že vlkovi kloužou tlapy po kameni.

Ani se nenaděju.

Padáme dolů. Do tý tmy.

,, Bojím se chcípnout!"

Ječím jak tur.

Otočím hlavu a on na mě divně civí. Zřejmě proto že tak divně křičím.

Najednou jsme ve tmě.

Křičím dál na celé kolo.

Ucítím že mě drží.

Pevně.