Meaning of life [POZASTAVENO]

1. kapitola

Hiroshi- tučný text
Naoki- normální text

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Nikdy jsem si nemyslel, že by se to mohlo stát zrovna mně. Prodloužil jsem krok a dál běžel v rychlém tempu. Byla tma, kterou přerušovaly jen pouliční lampy a ticho narušovaly mé nohy dopadající na chodník. Chtěl jsem na to, co jsem před pár okamžiky viděl, zapomenout, utéct před tím. Ale stále to nešlo, neustále jsem měl před očima mou snoubenku v posteli s jiným mužem. Pevně jsem zatnul zuby a opět zrychlil. Proč? vždyť jsme spolu byli šťastní, milovali se...nebo jsem to tak cítil jen já?

Jsem Arisawa Naoki, bývalý olympionik. Je mi 24let a celý svůj život jsem zasvětil běhu, nic jiného mě nezajímalo. Už od mala jsem tvrdě trénoval, zúčastňoval se závodů, postupně stoupal výš a výš, až jsem se dostal na Olympiádu. Neměl jsem žádné přátele, přišlo mi zbytečné ztrácet čas, který jsem mohl věnovat tréninku, navazováním nějakých vztahů. Když v tom se to stalo. Při jednom z důležitých závodů jsem si přetrhl šlachu a doktor mi oznámil, že již nikdy nebudu moci běhat závodně. Byl jsem na dně. V tom jsem ale potkal ji, Akane. Pomohla mi zpět na nohy a já měl opět pro co žít. Běh jsem neopustil, nikdy jsem běžecké boty nepověsil na hřebík. Stal se ze mě trenér na atletickém stadionu a každý den si šel zaběhat, byl to můj styl relaxace, ventilace vzteku a smutku. Ale hlavní prioritou pro mě byla Akane. A teď se všechny plány zhroutily...svatba, založení rodiny, strávení zbytku života spolu...jako by to byl domeček z kostek, který se na mě zřítil a zavalil mě. Byl jsem opět na dně...ne, byl jsem na tom ještě hůř a neměl se k čemu vrátit, neměl jsem nic, na co by jsem se mohl upnout.
Úplně ponořený do svých myšlenek jsem dál běžel a stále zrychloval ve snaze na vše zapomenout a přijít na jiné myšlenky, když v tom jsem do někoho vrazil. Zakymácel jsem se a pokusil se udržet rovnováhu. Mé tělo bylo ale již vyčerpané. Nohy se mi podlomily a já se skácel k zemi. Přede mnou se náhle tyčila vysoká mužská postava, které jsem právě ležel u nohou. Podíval jsem se mu do obličeje, ale kvůli světlu lampy, které mě oslnilo, jsem nebyl schopen rozpoznat ani ty nejvýraznější rysy.

Vracel jsem se z práce, když v tom zpoza rohu někdo vyběhl a vrazil do mě. Sice jsem to nečekal a byl překvapený, ale na rozdíl od té osoby, jsem neměl s udržením rovnováhy problém. „Jsi v pořádku?" zeptal jsem se hned a natáhl k němu ruku, abych mu pomohl se postavit. Začal jsem si postavu pečlivě prohlížet. Byl to muž, asi stejně starý jako já, s krátkými černými vlasy a na sobě měl běžeckou soupravu. Asi mě šálí zrak, pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, kdo to přede mnou stojí...tedy, momentálně válí.

Podíval jsem se na jeho ruku a váhavě ji chytil. Když mi pomáhal se zvednout, nohy mi opět lehce zaprotestovaly, ale přeci jen se mi podařilo se opět postavit. „Díky, jsem v pořádku." špitl jsem tiše a konečně si ho mohl pořádně prohlédnout. Měl na sobě sice rifle a mikinu, ale přesto bylo vidět, že má sportovní postavu. Sledoval mě svýma tmavýma očima, přes které mu padalo pár pramenů jeho hnědých vlasů. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem se s ním již setkal.

„Opravdu?" ujišťoval se. Ještě jednou jsem si ho pečlivě prohlédl. Ano, je to bezpochyby on, pomyslel jsem si. Jsem rád, že jsem mohl na něj po takové době opět narazit, jen...mrzí mě, že má stejný výraz jako tenkrát, možná se mi zdá, že je ještě utrápenější.

„Ne,opravdu mi nic není, jen jsem to trošku přehnal s tréninkem." ujišťuji ho a stále se snažím rozvzpomenout, kde jsem ho jen asi viděl.