Meaning of life [POZASTAVENO]

3. kapitola

Potřeboval jsem se uklidnil. Vlezl jsem tedy do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu. Ledové sprchy jsem si dával často, takže jsem na to byl zvyklý, ale jak jsem byl teď rozrušený, zamotala se mi hlava a málem jsem se složil. Opřel jsem se o stěnu, abych se neskácel a počkal, až si mé tělo zvykne. Studená voda mi kličkovala po těle a hledala si co nejkratší cestičku, aby mohla rychle skápnout a dále pokračovala a pokorně se nechala odvést vodovodním potrubím až do kanalizace. Vylezl jsem ze sprchy a s ručníkem kolem pasu došel ke skříni odkud jsem si vzal čisté a pohodlné oblečení. Co mám dělat? pomyslel jsem si. Nemám vůbec na nic náladu. Šel bych si nejraději zaběhat, ale nesmím to přehánět, jinak by to mohlo dopadnout tak, že si už v životě nezaběhám. Jednou více přetížím šlachy a...zavrtěl jsem hlavou, abych tu myšlenku vypudil z hlavy. Všiml jsem si malého papírku povalujícího se na posteli. Byl to lístek s telefonním číslem na Hiroshiho, asi mi musel vypadnout z kapsy. Měl bych mu zavolat? přeci jen, slíbil jsem mu to. Ne, teď ne, nechci, aby mě takhle viděl. A když bych mu zavolal nebo napsal esemesku, měl by moje číslo a určitě by mě chtěl přemluvit, abych s ním někam zašel. Odložil jsem lístek na noční stolek a lehl si na postel. Jen jsem koukal do stropu a vzpomínal. Vzpomínal na společné chvíle s Akane, ale i na to, co bylo před tím. Mohl by Hiroshi být někdo, s kým jsem se znal ze školy? Ne, tam jsem se nikdy s nikým nebavil. Tak ze stadionu? Možná, s pár lidmi jsem tam nějaké to slovo prohodil, ale nevybavoval jsem si žádné tváře, jako by to všechno bylo zahalené v oblaku kouře. A jak to, že se mé myšlenky zase stočily k němu? Neměl bych teď nebýt schopný myslet na nic jiného, než na to, jak jsem nešťastný ze zrady a ztráty osoby, kterou jsem miloval? Místo toho tady zase přemýšlím nad osobou, kterou jsem možná v životě neviděl. Asi jsem vážně nemocný, pomyslel jsem si a plácl se do čela.

Čekal jsem, celý den jsem čekal a schválně nikam nechodil. Co když by přišel a já zrovna nebyl doma? Čekal jsem i následující den, ale nic. Kontroloval jsem neustále telefon, jestli mi nevolal, když v tom se mobil rozezvonil. Rychle jsem to vzal. „Naoki!" vykřikl jsem radostně. „Jsem rád, že voláš, vážně jsem se už začal bát." Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Ehm...to je omyl,já jsem Izumi, Mado Izumi z telefonní společnosti..." začal vykládat a už mi chtěl nabízet ty jejich výhodné služby. „Nemám zájem..." odpověděl jsem rozhořčeně a zavěsil. Chvíli jsem se na displey telefonu ještě mračil. „Ježiši, co když mi zrovna v té chvíli volal Naoki, ale já měl zrovna obsazeno kvůli tomu ťulpasovi...musím rychle zkontrolovat záznamník! „Eh, nic..." povzdechl jsem si smutně a se založenýma rukama jsem si lehl na jídelní stůl. Co když se mu něco stalo? zděsil jsem. Co když to neunesl a něco si udělal? začal jsem mít černé myšlenky. Ne, to by neudělal...snad...dám mu ještě jeden den a pak se po něm půjdu podívat.

V takovémhle stavu jsem byl nejen celý tento den, ale i ten další. Když by jsem nemusel v pondělí na stadion trénovat své svěřence, asi by to tak pokračovalo i nadále. Docela jsem si vyčítal, že jsem nedodržel svůj slib a nestavil se u Hiroshiho nebo mu alespoň nezavolal, ale...zkrátka jsem nemohl. Ale dnes mám v plánu to napravit. Sice jsem se ani zdaleka nezmátořil, ale nechci, aby byl na mě naštvaný nebo tak něco. Stál jsem před stadionem a začal v kapse hledat telefon. Vyťukal jsem číslo, které mi Hiroshi napsal a mobil začal vyzvánět. V tu chvíli jsem ale naproti sobě uviděl Hiroshiho, který mě právě taky zpozoroval. Rozběhl se ke mně a pevně mě objal. Byl jsem z toho dost překvapený, nevěděl jsem, jak reagovat. Jak mě našel a proč mě tak objímá? Vůbec jsem to nechápal.

Bylo pondělí odpoledne a já už měl nervy nadranc, ještě stále se neozval. Ani do práce jsem nemusel, takže jsem se neměl ani pořádně čím odreagovat. Vlastním totiž velkou firmu, takže tam chodit nemusím, papírování můžu dělat doma, jen čas od času je nějaká schůze nebo rada, na kterou je potřeba, abych se dostavil, jinak mám vlastně volno. Pochodoval jsem nervózně po bytě, jako lev v kleci. „Už to nevydržím, musím se po něm jít podívat!" řekl jsem sám sobě. Vůbec netuším, kam bych měl jít, nevím , kde bydlí, ani kde pracuje, takže není skoro žádná šance, že bych ho našel, ale doma zkrátka být už nemůžu. Jediné místo, které mě napadlo, kde by mohl být, byl stadion. Neváhal jsem a vydal se tam. Šel jsem pěšky a cestou se rozhlížel, jestli ho někde neuvidím, dokonce i na zvonky u baráků jsem se koukal, jestli tam nenajdu jeho jméno, ale marně. Už jsem byl téměř před stadionem, když v tom jsem ho uviděl před vchodem. Úplně jsem se rozzářil a rozběhl se k němu. „Naoki!" zavolal jsem na něj radostně a pevně ho objal, skoro jako bych se bál, aby mi někam neutekl. „Strašně jsem se bál, jestli se ti něco nestalo nebo jsi si neublížil." pověděl jsem mu, ale v tom mi začal v kapse zvonit telefon. „Promiň, vydrž jen chviličku, rychle to vyřídím." odtáhnu se od něj a hovor přijmu.