Touha

Kapitola I.

Zazvonilo a já se konečně uvolnila a protáhla se. 

,,Nezapomeňte na ten domácí úkol z učebnice!" slyšela jsem ještě křičet našeho profesora matematiky.

Ale celá třída včetně mě už házela věci do tašek a opouštěla třídu. Hodila jsem si těžký batoh přes rameno a šla za Miri, která na mě čekala na chodbě.

,,Kde teď jsme?" obrátila jsem se na ní.

,,Asi ve dvacítce." pokrčila rameny a obrátila se ke schodišti.

Cestou po schodech jsem se snažila zopakovat si látku z poslední hodiny, ale nakonec jsem to vzdala. Nic z toho nechápu.

Nad schody se Miri vydala doprava, já kráčela za ní a vyhýbala se lidem v přeplněné chodbě. Sledovala jsem Mirininy dlouhé nohy v uplých džínech a ladnou chůzi. Mám i já tak ladné a svůdné pohyby?

Zamyslela jsem se nad tím, ale vzápětí tu myšlenku zase odsunula stranou, protože mě upoutalo něco jiného.

Napravo ode mě se o stěnu opírala studentka asi ve stejném věku jako já a upírala na mě svůj pohled. Dívala se vražedně a zároveň vášnivě a svůdně. Když jsem se s jejím pohledem střetla, neuhnula očima pryč, ale udržela oční kontakt a možná se i slabě usmála.

Při tom jejím pohledu mi přejel mráz po zádech a zrychlil se mi tep. Moje nohy automaticky zpomalily v chůzi a po pár sekundách jsem to nevydržela a uhnula očima k zemi a začala si jí prohlížet. 

Na nohou měla černé dlouhé kozačky s vysokým a úzkým podpatkem. Úzké nohy jí zakrývaly černé legíny a i přes volné šedivé tričko s nápisem: I don't need you, I have a internet bylo vidět, že rozhodně není plochá. Teda pokud nenosí push upku. Až pod lopatky jí splývaly rovné, světle hnědé vlasy. Ústa měla narůžovělá a plná; nos úzký a trošku špičatý. 

Znovu jsem se jí podívala do očí a zjistila, že se na mě stále dívá tím stejným svůdně vražedným pohledem. 

Ještě než mé nohy zatočily do učebny číslo dvacet, jsem si do paměti vtiskla její velké a výrazné zelené oči s dlouhými namalovanými řasy.

***

Celou další hodinu jsem nebyla schopná se soustředit. Profesor angličtiny četl nějaký úryvek z knihy a my ho pak měli ohodnotit a říkat (samozřejmě v angličtině) na něj své názory. To bylo asi vše, co jsem za hodinu postřehla. Moje myšlenky byly úplně někde jinde.

Stále dokola jsem si v hlavě přehrávala těch pár sekund na chodbě. 

Proč na to nemůžu zapomenout? Když na mě hodí pohledem nějaký kluk, tak takhle nevyšiluju, tak proč teď? A proč se na mě tak dívala, co na mně sakra viděla?

,,Slečno Neumanová?" uslyšela jsem profesorův hluboký hlas a zbystřila.

,,Ano?" narovnala jsem se a pohlédla na něj.

,,Mohla byste se vrátit do reality? Na co jste myslela?" položil mi otázku a povytáhl jedno obočí.

Jak to dělá? Chci to taky umět. ,,Promiňte," začala jsem a přemýšlela, jak bych mohla využít situace v můj prospěch. Nic mě nenapadlo.

Profesor si mě chvíli prohlížel světlýma očima a čekal, jestli budu pokračovat. Když mu došlo, že žádný dobrý argument nemám, zhluboka se nadechl a já věděla, co bude následovat.