Touha

Kapitola II.

Cestou na autobusovou zastávku jsem začala trochu vyšilovat z toho, že jsem jednala ukvapeně. Pořádně jsem si to nepromyslela a co když toho pak budu litovat?

Nohy mě nesly po kamenném chodníku kolem malých obchůdků a v pravidelném rytmu se pohybovaly dál. Moje myšlenky stále lítaly někde pryč, někde u pana profesora Horáčka, co se mnou bude během mého doučování angličtiny dělat... Přestavovala jsem si, jak sedím vedle něho na gauči a čtu nějaký složitý anglický text, když v tom mi dá svou ruku na stehno a pomalými nenápadnými pohyby se přesunuje stále výš a výš...

Stop!

Musela jsem svoje myšlení zastavit, protože tohle se nestane. On si to nemůže dovolit, nemůže na mě sahat, když nechci.

Ale co když chci?

Stop!

Nějak se mi povedlo zahnat mé erotické představy o mém profesorovi a došla jsem až na zastávku. Ruka mi sklouzla ke kapse u džínsů a podívala jsem se na čas. 15:28.

Autobus mi jel v 15:21. Kurva!

Kdyby jsem nemyslela na kraviny a pořádně se soustředila na cestu domů, mohla jsem to stihnout. Teď budu muset jít pěšky.

Naštvaně jsem vrátila mobil do kapsy a ještě zkontrolovala jízdní řád na tabuli kousek vedle. Další autobus mi jel za hodinu a půl a to už budu pěšky dávno doma.

A tak jsem dalších zhruba 45 minut strávila nudnou chůzí středem města až ke mně domů. A celou cestu se mi vybavoval pohled té dívky na chodbě a krásný úsměv profesora Horáčka.

***

,,Pepo!" zařvala jsem nadšeně přes celou ulici, jakmile se u plotu mého domu objevil německý ovčák tmavšího zbarvení.

Neptejte se, proč se jmenuje Pepa, sama pořádně důvod neznám. Když jsme si ho jeli s mým starším bratrem vyzvednout od jedné starší paní, oba dva jsme celou cestu autem přemýšleli nad jménem.

Samozřejmě, že ani jednoho z nás nenapadlo normální jméno. Padaly typy jako: Kundibád, Hovnocuc, Šulibrk a Hajzldědek. Dost jsme se při tom nasmáli.

Tenkrát mi bylo patnáct a mému bratrovi Samuelovi osmnáct. Měl čerstvě řidičák a tak byla třiceti kilometrová cesta za mým budoucím psem skvělá zkouška jeho řidičských dovedností. A pro mě zároveň hororem.

Když jsme vstoupili do domu té starší paní a řekla nám, ať si vybereme pejska z šesti štěňat, Samuel to nechal na mně. Přeci jenom to měl být můj pes, to já jsem tři měsíce žádala o to, mít psa.

Šest malinkých štěňat vesele pobíhalo kolem své matky a mě najednou bylo líto jednoho od té nádherné rodiny odtrhnout. Jenže já nikoho odtrhávat nemusela, Pepa se odtrhl sám.

Jedno ze štěňat se odpojilo od divoké honičky a zamířilo ke mně; nestihlo zabrzdit a narazilo mi do boty. Šťastně jsem se tomu zasmála, ale když mi štěně začalo kousat mé nové kalhoty, rozzlobeně jsem se sehnula a vykřikla: Pepo, nech toho!"

A bylo to. Vůbec netuším, jak mě napadlo zrovna tohle, ale než jsem se nad tím stačila zamyslet, prostě to ze mne vypadlo.

Samuel se mi hrozně smál. ,,Pepa? Ty vážně budeš mít psa Pepu? To je ještě lepší než Hovnocuc!"

Paní si mého bratra nevšímala a jen se na mě dobrácky smála. ,,Myslím, že už jste si vybrala, že?"

Jen jsem přikývla a vzala Pepu do náruče.

Teď, po dvou letech, je Pepa o něco větší, má silnější štěk, ale hravý a poslušný je pořád stejně. Sledovala jsem, jak tam na mě za plotem nedočkavě koukal a čekal, až přijdu a odemknu vrata, aby na mě mohl skočit a přivítat mě.

Když jsem v tašce hledala klíče, Pepa vrtěl ocasem a štěkal. 

Konečně jsem klíče našla, odemkla, otevřela a vešla na naší velkou zahradu. Ani jsem nestihla vrata zavřít, protože můj hafan na mě okamžitě skočil.

Postavil se na zadní nohy a předníma packama se opřel o má ramena. Jazykem mi oslintal celý obličej a já jen volala jeho jméno a smála se.

,,Pepo fuj, dolů!"

***

,,Co že ti nabídl?!" řvala Miri s vykulenýma očima.

Musela jsem se jejímu výrazu zasmát. Dívala se na mě těma jejíma modrýma očima a nevěřila tomu, co jí říkám.

,,Že mi nabídl doučování." odpověděla jsem jí klidně.

,,A co ty na to?"

,,Já... " začala jsem. 

,,Ještě řekni, že jsi souhlasila, ty krávo." přerušila mě.

Ošila jsem se. ,,Nenadávej mi! Já za to nemůžu. Prostě to ze mě vypadlo, aniž bych to promyslela, byla jsem ve stresu!"

,,Ne." kroutila hlavou a ruce si zkřížila na prsa. ,,Ty sis jenom představila, jak tě osahává a hladí a strhává z tebe oblečení a hned jsi souhlasila."

Hlasitě jsem polkla, nebyla daleko od pravdy.

,,Já tě znám, Sabino. Vím že máš tohle ráda, ale uvědom si, že je to tvůj učitel." její hlas zněl teď vážně a já věděla, že má pravdu.

,,Já to vím." hlesla jsem. ,,Slibuju ti, že nebudu dělat blbosti. Jen se u něj zlepším v ájině. Nic víc."

,,Dobře." usmála se. ,,Jen mám o tebe strach, aby jsi z chtíče a nadrženosti neudělala něco, čeho pak budeš litovat."

Chvíli bylo ticho, ale pak se Miri škládlivě usmála. ,,I když musím uznat, že je to fakt sexouš. Kdyby po mně vyjel, nebránila bych se!"

Začala jsem se jí smát a Pepa, který běhal v parku kousek od nás zbystřil.

,,Co se směješ?" zakřičela a drcla do mě ramenem.

,,I kdyby po tobě vyjel tlouštík s beďákama úplně všude, nebránila by ses."

,,No fuj... Beďáky všude... to je fakt nechutný, Sabino." zašklebila se a zapískala na Pepu.

Ten jí jen nastavil své pozadí a začal čmuchat kolem sebe. Byl jí u zadku, nevšímal si jí.

,, Ten pes neposlouchá." zazubila se na mě. ,,Já bych ho nakopla."

,,No jo, ty a zvířata. Všechno bys jenom nakopla." odvětila jsem, zavolala Pepu, jenž okamžitě přišel a společně s Miri jsme se vydali domů.