I kill you (PŘEPIS)

1.

 Sedím na větvi obrovského stromu a vesele pohupuji nohama. Ranní větřík si pohrává s mými dlouhými bílými vlasy a sluneční paprsky mě pohladí po tváři. Několik kilometrů přede mnou se tyčí obrovská hradba. Zajímalo by mě, jestli uvnitř té obří klece je někdo, kdo přemýšlí o světu tady venku. Začnu si potichu pískat do rytmu cvrlikání ptáčků. Jaké je to asi žít uvnitř hradeb? V bezpečí? Nemám nejmenší tušení a myslím, že to nejspíš nikdy nezjistím. Na to mám až příliš ráda venkovní svět a svobodu. Asi bych se vám měla představit, že? Jmenuji se... Zapomněla jsem to. Pobaveně se zaculím. Tak dlouho jsem nepoužívala své jméno, až jsem ho zapomněla. No, to nevadí.Říkejte mi, jak chcete. Jsem někdo a letos budu slavit své osmnácté narozeniny. Tedy, myslím si to. Tady venku nemám moc dobrý pojem o času. Ranní klid naruší titánní řev. Zpozorním a rty se mi samovolně roztáhnou do širokého úsměvu. Je čas na ranní rozcvičku. Do ruky popadnu svou jedinou zbraň, zakroucenou dýku s černou rukojetí. 

,,Hej tlusťochu!" zařvu na běžícího sedmimetrového titána a tím na sebe upoutám jeho pozornost. Když mě zpozoruje, v očích se mu hladově zaleskne. Smůla. Seskočím z větve stromu dřív,než mě svou přerostlou dlaní rozdrtí na prach. Jakmile se má chodidla dotknou pevné země, rozeběhnu se k titánovi. Bez problémů uhnu jeho snaze mě chytit. Vyskočím a ladně přistanu na jeho ruce. Proklouznu mezi tlustými prsty a sklouznu se po jeho kůži k zadní části jeho hlavy. Stále se mě snaží chytit. Má plusové body za snahu. Není to jeho vina, že mě nedokáže polapit. Zabíjím titány už od mala. Tohle se stalo důležitou součástí mého života. Zaryju mu dýku do zátylku a trošku ztěžka mu odříznu maso. Jediná slabina titánů. Bezvládně spadne na zem, kvůli čemuž se z něj odkutálím pryč. Au, to bolelo. Začnu si hladit rozbolavěný zadek a s úsměvem pozoruji odpařující se tělo obra. Z té krásné podívané mě vyruší kručení v žaludku. Zaúpím. Jak dlouho jsem nejedla? Naštěstí si mí přátelé titáni nevšímají zvířat, takže mi potrava jen tak nedojde. Schovám dýku zpět za opasek v krátkých,špinavých a na místech děravých kraťasech a rozejdu se napříč lesem. Možná se ptáte, jestli by mi nebylo lépe za hradbami. V bezpečí a v klidu. Nemuset každý den bojovat, aby vás titáni nesnědli. Nejspíš ano, ale to je mi jedno. Neznám nic jiného,než tenhle způsob života, takže mi to takhle vyhovuje. 

Zdálky uslyším dusot koňských kopyt. V ten moment se mi v puse začnou sbíhat sliny. Kůň. Mm. Už je to nějaká ta doba od poslední koňské svačinky. Nadechnu se a rozeběhnu se nelidskou rychlostí za zdrojem zvuku. Když uvidím mýtinu, prudce zastavím a narazím tak plnou silou do kmenu stromu. Potichu zakleju a z nosu mi začne téct krev. Sakraaa. Tohle nebylo v plánu. Hřbetem ruky si utřu pramen krve, aby se mi nedostal do pusy. Ačkoliv si tím moc nepomůžu, mám hned lepší pocit. Ale zpátky k tomu, proč jsem vlastně zastavila. Na mýtině stojí skupina lidí. Co jsou zač? Mají na sobě zvláštní zelené pláště. Možná to je iluze z hladu. Obklíčili titána. Trochu se zamračím. Kdo jsou a co dělají s mým kamarádem? Tohle je můj titán. Jenom já si s ním můžu hrát. Uraženě nafouknu tváře a rozeběhnu se k nim.Proběhnu skrz jejich bojovou formaci a vyskočím na titánův krk,který v jednom momentě podřežu. Cítím jejich šokované a hlavně vyděšené pohledy. No co. Musím přeci obhájit své teritorium. Useknu obrovi zátylek a spadnu na zem. Rovnou na zadek.Zase. 

,,Do prdele," zakleju sprostě a zvednu se na nohy. Jenže na nich moc dlouho nezůstanu, protože mi kdosi podkopne nohy a přiloží mi meč ke krku. Překvapeně se podívám na malého muže, který mě zasedne. Hnědé vlasy mu padají do ostře řezané tváře a tváří se dost zabijácky. 

,,Hele,nemůžeš dávat trochu bacha? Dneska jsem už po druhý spadla na zadek. A bolí mě. Co brát trochu ohledy?" vyčtu mu jeho hrubiánský přístup a jeho výraz ještě víc ztvrdne. 

,,Kdo seš?" zeptá se nepřátelsky. 

,,Já? Nevím, zapomněla jsem svoje jméno," přiznám popravdě a po krku mi začne stékat úzký pramínek krve. 

,,Vyklop pravdu nebo tě na místě zabiju." Chtě nechtě se rozesměju. Nedokážu se přestat smát a oči mi začnou slzet. Rukou chytím ostří jeho zbraně a odtáhnu ho do bezpečné vzdálenosti od svého krku. A nejspíš bych se smála i dál, kdyby mě jeho pěst dost bolestivě nezasáhla do čelisti. Teď jsem já na řadě,abych se zatvářila šokovaně. Čelist mi nepříjemně pulzuje a něco ve mně začne řvát vztekem a chutí ho na místě vykuchat. Vší silou ho odkopnu, až odletí o pár metrů dál a vstanu. Teď krvácím jak z nosu tak i v puse cítím kovovou chuť krve. Když se daří, tak se daří. Spokojeně se protáhnu a společníci toho hrubého človíčka ode mě trochu odstoupí. Bojí se. 

,,Nepřibližujte se k ní. Je jako zvíře. A zraněná zvěř je nejnebezpečnější,"promluví vysoký blonďatý muž a všichni ho bez váhání poslechnou. Něco v jeho očích mě donutí couvnout. Je to vůdce jejich smečky? 

,,Erwine,můžu ji zabít?" ozve se ten prcek a já se na něj pobaveně zaculím.

,,To bych být tebou nedělala, pane Všechny zaženu svým ledovým pohledem. Mohl by sis něco udělat," neodpustím si poznámku a kdyby jeho očka uměla vraždit, už bych ležela na zemi pětkrát mrtvá a rozkuchaná. 

,,Jak se jmenuješ?" promluví ten údajný Erwin. Zamyslím se. Jak se jmenuju? Je slušnost se představit, ale co mám říct? Vzpomeň si. Jak ti říkala mamka? A táta? Hi. Hikari? Nejspíš 

,,Hikari, myslím," zamumlám potichu a z jeho výrazu soudím, že mě neslyšel. Protočím očima. Nenávidím, když něco musím opakovat. Teda. Ne že bych někdy něco opakovat musela, jó, ale hodně jsem o tom četla! 

,,H.I.K.A.R.I!"vyhláskuju mu své jméno a on ke mně opatrně natáhne ruku.Automaticky od něj uskočím. Kůže se mi napne a vlasy na zátylku naježí. Vypadá nebezpečně. Zvířecí pud sebezáchovy velí zdrhni, ale zvědavost mi to nedovolí. Je zvláštní vidět po tolika letech někoho svého druhu. 

,,Znáš ženu jménem Olivie?" 

,,Kdo seš?" vyhrknu příliš rychle a on se vševědoucně usměje. 

,,Jsem Erwin. Jsem bývalý nadřízený Olivie," vysvětlí a s tím prohnaným úsměvem mi podá ruku. Nedůvěřivě se na ní podívám. 

,,Kde je Olivie?" položí mi další otázku a já mu se smíchem podám ruku. Chci se dozvědět o těhlech lidech víc věcí.Vypadají zábavně. A rozhodně si s nima užiju víc zábavy než s obříkama. 

,,Mrtvá jako taťka," pokrčím lhostejně rameny. Už je to dávno.Navíc. I oni byli jen lidi. Je přirozený, že byli sežráni. 

,,Chápu. Hikari, pojeď s náma na základnu. Co říkáš na to, že já ti řeknu něco o Olivii a ty mi za to povyprávíš svůj příběh,"navrhne mi a já automaticky přikývnu. Zní to zábavně, tak proč ne. 

,,Pojedeš s Levim," rozhodne Erwin a prcek vedle něj mu věnuje pohled profesionálního zabijáka. 

,,Ani náhodou sebou nevezmu tohle monstrum." 

,,Levi." 

,,Tsk."Pokud to chápu dobře, jedu s tím prckem. Zakřením se na něj a hladově si prohlédnu všechny ty koně. Podívám se na Erwina a přihlásím se jako poslušný žák. 

,,Ano?"vyzve mě dost překvapeně. 

,,Můžu sníst vašeho koně?" vyhrknu a olíznu si rty. 

,,Pohni příšero. Na tohle nemáme čas," vyzve mě prcek a já si sednu za něj na jednoho z těch lahodně vypadajících koní. Opřu se o jeho záda a zavřu oči. Najednou na mě dolehne všechna ta únava. I když jsem silná, nemůžu si dovolit tolik spát. Ve spaní jsem bezbranná. Ve spaní bych se neubránila. Ale myslím,že teď spát můžu. 

,,Dobrou,"zahuhlám potichu a než se naděju, usnu.