Vydala jsem se s mým otcem rybařit. Šla jsem lesní cestičkou za ním a v duchu jsem si říkala, jaké mám štěstí, že zrovna já jsem jeho dcerou. Každý ve městě ho měl rád. V poslední době se změnil tak, že si toho i mé dvanáctileté já všimlo, ale stále byl mým hrdinou.
Pozorovala jsem krásný podzimní den okolo sebe. Barevné listí padalo ze stromů a vítr ho točil ve vzduchu, nad hlavou mi pluly načechrané mraky a les voněl dřevem a mechem.
,,Už tam skoro budeme. Musíš být velmi opatrná, dobře? Nesmíš vydat ani hlásek, jinak vyplašíš ryby," ozval se můj otec a přede mnou se rozprostřel rybník. Byl malý, ale rybáři to místo milovali. Otec si začal chystat udice, háčky, návnady, třpytky a spoustu dalších věcí, které jsem neznala. ,,K čemu máš tu pistoli, tati?" zeptala jsem se, ale on se na mě jen tvrdě podíval. ,,Říkal jsem - buď zticha. Tu pistoli mám na škodnou."
Zmlkla jsem a otec nahodil. Seděla jsem na své stoličce a s doširoka otevřenýma očima hleděla na hladinu, kde se dělala kola. Otec byl velmi soustředěný. Jako by šlo o něco víc, než jen o rybu.
V tu chvíli sebou udice zaškubala. Otec vyskočil na nohy, popadl ji do ruky a tahal. Bojoval s rybou snad deset minut, ale nakonec obrovského kapra vytáhl na břeh. Vyvadil mu háček a praštil s ním na zem.
,,Je obrovský!" vyjekla jsem nadšeně. Už jsem si představovala, jak ho maminka upeče a jak si všichni sedneme okolo stolu, usmějeme se na sebe a povečeříme. Večeře byla má nejoblíbenější část dne, protože jsme byli všichni spolu.
Otec mezitím popadl pistoli. ,,Na škodnou," prohlásil.
A pak mě střelil přímo do břicha.
