small talks / h.s. au

what a feeling

"A jestli budeš mít problém s čímkoliv a myslím vážně s čímkoliv, na konci chodby stačí zazvonit na dveře 367, kde budu já a rád ti pomůžu." Hlas patřil energetickému blonďákovi, který se představil před krátkou chvílí Harrymu jako Niall. Podivné jméno, to si řekl Harry jako první, když ono jméno slyšel.

Niall pořád čekal na jeho odpověď a k tomu si prohlížel, jak Harry procházel pokojem s rukama za zády a jeho čepicí, která sklouzávala z jeho vlasů. Všechna jeho slova vstřebal a už věděl za a) Niall byl velice milý a vychovaný mladík a za b) bydlel také na koleji, což znamenalo, že i Harry by to měl bez problémů zvládnout, jestli se chtěl osamostatnit (což Harry opravdu chtěl, proto tam i byl) a být už konečně 'dospělý' v očích své matky.

Otočil se k Niallovi, který teď byl opřený o rám jeho dveří a měl skloněný pohled k jeho mobilu, s úsměvem na něm psal nějaké zprávy, nebo to si Harry myslel při pohledu na něj.

"D-díky...jo, díky- jakože- super." Harry neměl rád, když musel mluvit více, než bylo potřeba, vždy tak lidem prozradil svou neschopnost mluvit pořádně a někdy na to lidé nereagovali nejmileji.

Niall se jen usmál, skoro jako by úplně ignoroval ten fakt, že Harry se několikrát po sobě zasekl při jednom slovu a musel ho zopakovat, aby v jeho hlavě vyznělo lépe. Udělal to schválně, to Harry netušil, ale řízení školy už Niallovi oznámilo, že Harry měl problémy s řečí a poprosili ho, aby mu pomohl kdykoliv bude potřebovat. Nebylo to z nějakého trestu, Niall by jednoduše jeden z jejich nejlepších studentů a věděli, že měl dobrou duši a mohli se spolehnout na to, že zařídí, aby se Harry cítil nejbezpečněji. Dělal to i on sám rád, protože bohužel neměl tolik přátel a Harry se zdál jako dobrý člověk, ze kterého by jednou mohl být jeho nejlepší a možná nejbližší přítel, ale to by trochu předbíhal.

Zatím pro sebe oba byli jen spolubydlící na stejné koleji.

Krátká chvíle oba minula a Harry už byl sám ve svém polovičně vybaveném kolejním pokoji, ve kterém se nacházela jedna postel: dvoulůžková, jedna tmavě hnědá komoda, ve které už měl Harry vyskládané své oblečení, nechyběl ani stůl a u něho přisunuta židle, všechno to patřilo do výbavy pokoje, ale ostatní prvky patřily Harrymu. Jeho laptop položený na onom dřevěném stole, vystavené plakáty, na kterých byly klasicky The Beatles a Pink Floyd, dvě jeho oblíbené kapely a místo čistě bílých přikrývek měl černé, na kterých už se usazovala vrstva prachu. Celý pokoj se zdál být o trochu větší, než jeho co měl doma, ale ani ten nebyl moc velký.

Harry si ve svůj první oficiální den na univerzitě vyzdobil pokoj, to byla první věc, která mu přišlo na mysl, vlastně se zdobením úplně ještě nepřestal, protože mezitím na jeho dveře zaťukal Niall s jeho slovy a nabídkou pomoci. Proto na jeho posteli právě ležely dva připínáčky, kterými chtěl připnout na menší nástěnku pár svých fotek, ale teď při pohledu na ně si to rozmyslel. Udělá si nové fotky, stejně jako nové přátelé.

Harry sám pro sebe přikývl, jakoby si právě povolil ono rozhodnutí nevystavit fotky své rodiny na nástěnku a šťastně se usmál. Už i taková malá rozhodnutí pro Harryho měla velkou váhu. Nikdy neměl přesně možnosti si všechno sám rozmyslet a vybrat, jeho rozhodnutí za něj dělala jeho matka,  (žena, kterou i přes to velice miloval a byl jí vděčný za svůj život) která nikdy neměla ráda tu představu, že by se rozhodl k něčemu špatnému. Chtěla pro svého anděla to nejlepší. Neuvědomovala si, jak moc mu tím někdy odpírala jeho svobodu.

Dosedl na měkkou matraci, trochu překvapen, myslel si, že školní matrace bude mnohem tvrdší a bude jí nenávidět, proto se na to tolik těšil. Kazilo mu to ten dojem, že všichni nenávidí univerzity, když jeho matrace nebyla tak na nic a vlastně měl i milé spolužáky. Nad tím se pozastavil, znal jen Nialla a to jen z krátkého rozhovoru, ve kterém z velké části mluvil jen blonďák.