Osudové setkání

První dojem

Před asi půl rokem jsem se dozvěděla, že naše škola pojede do Anglie. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všichni jsme se radovali a těšili se až pojedeme.

O pár měsíců později:
Zítra jedeme a já si na poslední chvíli balím věci do kufru a batohu. Má předešlá radost se změnila na nynější strach. Strach, že nebudu umět mluvit s těmi lidmi.
Ráno jsem vstávala jako vždycky v 6 hodin. Šla na snídani, kde už seděla mamka a jako vždy když někam jedu mi nabalila plno jídla.
"Díky mami, ale já to všechno nesním" řekla jsem s klidem v hlase.
"Ale sníš, budeš tam mít hlad" řekla s konečným slovem
"Jak myslíš" nenechala jsem se odbýt
Když jsem měla snědeno, opustila jsem stůl a šla do pokoje si dobalit batoh. Ještě jsem si šla udělat hygienu a obléknout se. Na sebe jsem si vzala černé legíny s zeleným trikem a svetrem s nápisem "LOVELY".
Nakonec jsem zavřela kufr i batoh a hodila na sebe zimní bundu. Vzala batoh s kufrem a vyšla z domu. Ještě jsem se rozloučila s babičkou a potom jsme já, děda a mamka mohli vyrazit. Cesta jako nikdy netrvala dlouho a byli jsme u školy. Rozloučila jsem se ještě s těma dvěma a vyšla do školy. Šla jsem do místnosti, kde se měli dávat kufry. V tom jsem si vzpomněla, že mám jít Elišce na proti. Eliška je má spolužačka, se kterou budu v hostitelské rodině a taky s ní budu sedět v autobuse.
Šla jsem tedy směrem na zastávku, kde ji měl vyhodit její táta. Čekala jsem tam asi 5 minut, když vyjeli že zatáčky a zastavili u mě. Pomohla jsem Elišce s kufrem a vyšli zpět do školy. Potom co si El dala kufr tam kde ostatní, šli jsme se svléknout z bund a šli k učebně dějepisu, kde máme první hodinu, češtinu. Po češtině následovali dvě další, matika a dějepis. Učitelka nám rekla, že se máme jít naobědval a pak, ZŠ se sejdeme ve třídě šesťáku. Tak jsme tedy šli na obed. Bylo maso a brambory, ale jelikož jsem vegetarianka, tak jsem měla pouze ty brambory. Jakmile jsem měla dojedeno, šla jsem ke sborovně. Po chvíli přišli i holky a tak jsme všichni čekali než přijde paní učitelka a my bychom mohli jít do 6. třídy.
K

dyž už jsme konečně seděli v té třídě, přišla ředitelka nám říkat o podrobnostech cesty.
"Všichni ví, jak se mají chovat, že?" zeptala se nás na nesmyslnou otázku
"ANO" řekla celá třída jednohlasně
Po dalších 10 minutách neustálého vypravování jak se máme chovat, nám učitelka dala papír na podpis. Po této "přednášce" nás konečně nechala jít se chystat na cestu. Šla jsem si pro kufr do místnosti, kde jsem si ho předtím nechala a zamířila s nim k lavičkám u sborovny. Všichni jsme čekali do čtvrt na 1, kdy jsme měli vyjet.

Když už jsme všichni seděli na svých místech, mohli jsme vyrazit.
"Ahoj, já jsem Ondra a budu jeden z vašich dvou řidičů. Martina naložíme i s vaším průvodcem v Brně..." představil se Ondra a vyjeli jsme

Jelikož z naší školy bylo docela málo, tak jsme jeli i se školou ze Skřipova. Když už jsme měli plný počet žáků tak jsme mohli vyrazit směr Ostrava a potom Brno kde naložíme i další 2 členy této cesty. Z Ostravy do Brna to trvá po dálnici asi 2 hodinky. Mezitím jsem si povídala s Eliškou a pouštěla si písničky. Když jsme vyjeli z dálnice a zamířili k nějaké budově, kde měli nasednout naši dva další pasažéři. Zastavili jsme a všichni se už divali kde jsou, ale mi to bylo tak jedno.
Všichni říkali: "To je on?"," Vypadá na 15" musela jsem se smát jejich řečem. Vypadal spíš na 20, ale moc jsem to neřešila. Vstoupil do autobusů a pozdravil se s našimi učitelkami, potom vzal do ruky mikrofon a začal povídat: "Ahoj, jsem Lukáš a budu vaším průvodcem" představil se nám a mi se na tváři objevil úsměv při pomyšlení, že jedeme do Anglie a s tak pro někoho samotářským průvodcem.

První kapitola, doufám že se vám líbila a chcete abych pokračovala dál. Chcete se dozvědět o mém příběhu z Anglie? :) Tak na písanou ;)