Osudové setkání

Dlouhá cesta a pocit osamění

Bylo asi 5 hodin a jelikož byl začátek listopadu, už se stmívalo. Byl to krásný pocit vidět něco tak dokonalého jako je zapadající slunce. Moje snění vyrušil až Lukáš.
"Nechcete se dívat na film?" zeptal se nás
"Jo!!!" zařval celý autobus najednou. Jenom jsem se divila, kde berou tolik energie a vzrušení. Mě televize skoro nic neříká, radši si vezmu knihu a přečtu si ji.
Pustil tam "50x a stále poprvé". Na tenhle film jsem se dívala jak jsem byla menší, takže ho znám. Pustila jsem si do sluchátek písničky. Zrovna když začala hrát "Earned it o The Weeknd" a já byla zahleděná na zapadající slunce, opět mě vyrušil něčí hlas. Opět to byl Lukáš.

"Teď máte 20 minut na to, abyste si zašli na záchod. Potřebujeme natankovat" oznámil a hned jak dokončil větu se všichni postupně zvedali a oblékali si bundy. Nejdřív jsem čekala až všichni vyjdou a následně jsem vyšla i já. Po dvaceti minutkách jsme zase vyráželi na cestu. jelikož už měli dokoukaný film, tak zapli další a já si rovněž zapla svou hudbu. Po tomto filmu Lakáš znovu zapl mikrofon.
"Večerka, Dobrou noc" popřal nám

"Bonne nuit" odpověděla jsem tichoučkým hlasem ta, aby to nikdo neslyšel.

Vytáhla jsem si deku a polštář a lehla si. Zdálo se mi o hvězdách.

Ráno jsem se probudila okolo 5. Nakonec, se ale museli probudit všichni, protože jsme byli v přístavu. Měli jsme tady nasednout na trajekt. Prošli jsme všichni pasovou prohlídkou  a šli zpět k autobusu. Ještě byla příležitost si zajít na záchod, tak jsme jí využili a zašli si. Nakonec jsme nasedli zpět do autobusu a vyjeli na trajekt.