Who I am, who he was [bonus k Závidíš, Potterová?]

Who I am, who he was

Remi miloval svátky, a to úplně všechny. Vánoce však vždy byly jeho nejoblíbenějšími.

Otočil hlavou a spatřil své bratrance Jamese a Freda, jak pobíhají kolem obývacího pokoje Doupěte, utíkají před Victoire, které ukradli její nejcennější voňavku. Remi se při tom pohledu usmál. Tohle mu chybělo.

„Já vás oba zabiju!" rozlehl se Victoiřin křik po celém domě, pak vběhla do pokoje a s rudým obličejem běžela naštvaně za svými jedenáctiletými bratranci.

Remus viděl, jak ji Teddy sledoval pohledem, než zmizela pryč z jejich dohledu. Všiml si, jak po ní poslední dobou Teddy kouká. Šibalsky se na něj usmál.

Pak ale vyšla z kuchyně Tara Weasleyová - Remiho matka. Remi naprázdno polkl. Jeho matka se neusmívala, stejně jako každé Vánoce. Obličej měla bledý, normálně krásné, vlnité rudé vlasy nyní měla svázané v rozcuchaném drdolu a oblečení měla špinavé od mouky, kterou používala při pečení cukroví.

Remi odvrátil pohled od své matky. Nikdy mu nevyhovovalo, když koukal do jejích hnědých očí a viděl v nich jen smutek.

Teddy si jeho zbrklého pohybu všiml a pozvedl jedno obočí. „Co ti je?"

Remus nezvedl hlavu, ale zašeptal, „Máma."

Teddy se otočil na svém místě a podíval se směrem, kam šla Tara. Mířila nahoru, asi do svého pokoje, který tam měla. Remus si oddychl, jakmile byla pryč.

„Víš, takhle bys asi neměl pokračovat." Vzdychl Teddy. „Není dobré, že se vyhýbáš vlastní matce. Koneckonců, je to tvoje máma, část rodiny. Proč ti vůbec... tolik vadí?"

„Ne že by mi vadila," dostal ze sebe trochu naštvaně Remus, „Jen... Vadí mi, jak se kolem mě chová. Vždycky, když mě vidí, vypadá, jako kdyby se měla rozbrečet. Vždycky na mě kouká s takovým smutkem... na nikoho jiného tak nekouká. A štve mě to."

Teddy sklonil hlavu, aby se ujistil, že je nikdo neslyší. „Víš," začal potichu, „nevím, jestli ti to pomůže, ale slyšel jsem tohle - tvoje máma je prý při pohledu na tebe vždycky tak smutná, protože jí tolik připomínáš tvého tátu. Nepodobáš se mu, to je jasné, ale podle všeho jí ho připomínáš tak hodně, že to občas psychicky nezvládá... říkal to tvůj strýc."

„Těch mám hodně," namítl Remus.

„A s kolika z nich asi bydlím, ty trdlo?"

„Promiň, pokračuj."

„No a tak mě napadlo... co kdyby ses přestal nějakým záhadným způsobem... chovat jako on?"

Remus vzdychl a obličej si položil do dlaní. „A o to právě jde, Teddy. Jak se mám přestat chovat jako můj táta, když ani nevím, jak se choval? Jaký byl můj otec? Proč mě v něm máma tolik vidí? Kdo to doopravdy byl, jaký byl jeho život, co znamenal pro mámu? Jak to můžu všechno vědět a přizpůsobovat se tomu, když nevím vůbec jak?"

Teddy si skousl spodní ret. „Tak to už je problém."

Do obývacího pokoje vklouzli i ostatní - Fredova sestřička Roxanne, Hugo a Lily, kteří za sebou táhli Rose a nutili ji hrát si s nimi na superhrdiny. Remus se narovnal a odkašlal si. Nemělo smysl to už probírat. Položil si na klín svou knihu o fotografování, kterou vedle sebe položil před pár minutami a dal se znovu do čtení.

Jeho situace byla beznadějná, pomyslel si.

*

Když pak ten večer usínal, nemohl přestat přemýšlet nad jeho a Teddyho konverzací. Postel měl v rohu pokoje, těsně pod oknem jednoho z pokojů u Weasleyových. Posadil se na ní a rukou si projel skrz rozcuchané, hnědé vlasy. Podíval se ven z okna na tmavé nebe a krásnou oblohu posetou hvězdami.