Lovci emocí

Stalker

Ahh..už zase.. "Ryane! Můžeš po mě laskavě přestat házet ty papírový kuličky!" zakřičela jsem co nejpotišeji na kluka, co sedí hned za mnou. "Ne." odpověděl bezohledně křivým úsměvem. Tenhle úsměv mám u kluků ráda, ale Ryan mě s ním upřímně štve. Ještě pět minut, pomyslela jsem si. Pak si dám rychlý oběd a půjdu konečně domů.

Jelikož jsme měli hodinu na napsání úvahy o jakékoliv emoci, a já jsem to sfoukla za třicet pět minut, jsem mohla alespoň o mé zvolené emoci přemýšlet. Nuda. Co je to vlastně nuda? Je to přechodný stav, kdy člověk cítí nedostatek zájmu o své obvyklé aktivity. Nudím se teď vůbec? Ryan očividně ano..I Nathalie, naše třídní rockera, která si stříhala džíny. Slyšela jsem, že je krade v obchodě, i když vůbec nemusí, její rodina není chudá.

Zvoní.

Na obědě jsem si sedla k našemu obvyklému stolu s Miou a Annou. Mia nám horlivě popisovala události minulé noci. Poslouchám ji, ale dnes mě to moc nezajímá. Naštěstí Annu jo, tak alespoň nemusím předstírat velký zájem. Když to tak shrnu, tak to zní nějak takhle; vybírání outfitu, diskotéka, kluk, tanec, kluk, alkohol, kluk,...dále to snad už nebudu zmiňovat. Tak raději přemýšlím nad cestou domů, jestli půjdu delší, hezčí cestou nebo kratší, ale temnými uličkami městem.

Ze přemýšlení mě najednou vyrušila nějaká dívka, co si na straně za oknem prohlížela naší jídelnu. Měla černé, dlouhé vlasy a její kaštanově hnědé oči kmitaly po lidech u stolů. A přitom mě uviděla, naše oči se střetly asi na dvě sekundy. Rychle jsem ze zvyku uhnula pohledem. Kdo to je? napadlo mě. Zvědavost mi nedala a podívala se zpět k oknu, jenže už tam nikdo nestál. Podivila jsem se a nechala to plavat.

Zrovna když jsem odcházela ze školy a rozmotávala nekonečné šmodrchanice sluchátek, mě přepadla Anna a její dlouhé, špičaté nehty, které se mi zaryly do ramene. "Au!" vyjekla jsem leknutím i bolestí. "Jé, promiň, Eleanor. Furt si na ně zvykám." omluvila se a zadívala na své nehty.

"Kudy jdeš?"

"Asi městem, aspoň se můžu podívat do výloh, musím ještě mámě a Charliemu brzy koupit dárek." soustředila jsem se na rozmotávání sluchátek.

"Poď se mnou.." žádala prosebně.

"Né promiň, Ann, dneska fakt ne." Usmála jsem se. Konečně rozmotáno!

"Čemu se směješ?" její hlas nezněl moc spokojeně.

"Né, já jenom-"

"Takže ti přijde jako vtipný když se bojím jít sama!?" přerušila mě a její naštvaný hlas mě úplně omámil.

"Tak si jdi sama! Seš fakt hrozná!" rozčílila se až jí zrudly tváře, otočila se a odcházela jiným směrem.

Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a nevěřila, co se to právě stalo. Normálně je Anna jeden z nejklidnějších a nejmírumilovnějších stvoření co znám. Sledovala jsem, jak odchází a zdálo se mi, že čím je dál, tím má větší a černější oblak kolem její hlavy. Musela jsem si promnout oči, abych se ujistila, že nemám vidiny. Co se to děje? Nejdřív ta holka, a teď tohle. Začali se mi potit ruce a bylo mi čím dál divněji a nepříjemněji. Když jsem odkryla oči, viděla jsem jen její nohu, jak zahnula za roh. A najednou tam byla. Ta holka s černými vlasy. Opírala se o zeď a vedle ní stál nějaký kluk se zkříženýma rukama na hrudi. Měl delší, tmavě blonďaté vlasy sčesané dozadu. Zřejmě si mě všiml, protože si je rukou prohrábl a s pozvednutím hlavy se křivě usmál, přičemž ho ta holka bouchla do ramene a něco namítla, stočil k ní svůj pohled, odpověděl a pak svůj úsměv vrátil zpátky na mě. Znejistila jsem a sluchátka mi z toho vypadly z rukou na zem. Když jsem je zvedla, nikdo už se neopíral o zeď. Nikdo tam nestál. Začala jsem zrychleně a nejistě dýchat.

Naše město není jedno z největších, ale je krásné. Jenže dnes jsem neobdivovala jeho krásu, dnes jsem spěchala domů. Vykašlala jsem se na výběr dárku pro mámu a Charlieho a hlavně se snažila dojít v pořádku domů. Nebylo mi špatně,ale bála jsem se. Procházela jsem nejistě městem a v duchu počítala, kolik uliček mi ještě zbývá. 3...2... A při té poslední tam byli tři. Tři stojící lidi na kraji poslední uličky.