Rozmlouvat se vzduchem (HP FF, DRARRY)

Rozmlouvat se vzduchem

Draco ležel po vydání pištivého skřeku na zemi pokryté trávou a jehličím. Řval, svíjel se na zemi. Oči měl zavřené a víčka k sobě tlačil takovou silou, div mu celá nezbělala. Svíral si ruku s roztrženým rukávem hábitu, na níž měl dlouhou hlubokou tržnou ránu díky nebezpečným ocelovým drápům hipogryfa. 

,,Já umírám! Jen-Jen se na mě podívejte, ta-ta bestie mě za-zabila!" vyrážel mezi vzlyky a skřeky Draco.

Když Harry viděl, jak Klofan po plavovlasém chlapci sekl drápy a Draco se skácel na zem, hrklo v něm. Udělalo se mu sucho v hrdle, dýchání pro něj začalo být těžší, než obvykle. Cítil špatný pocit v žaludku, jakoby ho ani neměl, jakoby v něm samém byla díra, kterou mohl zacelit jen pocit, že je Draco v pořádku.

Ne! Na co to Harry myslí? Draco byl jeho nepřítelem už po tak dlouhou dobu, proč by se o něj měl strachovat? Patří mu to!

Ne! Tohle nikomu nepatří. Drápy hipogryfů jsou nebezpečné, Draco může třeba i zemřít, jak mohl Harry dovolit, aby mu myšlenka, že si tohle někdo zaslouží, přišla na mysl? Nikdo si to nezaslouží. Draco si to nezaslouží.

Harry vedl boj sám se sebou. Draca od nepaměti od srdce nenáviděl, ale teď, když ho vidět svíjet se v bolestech v jehličí na zemi... Jeho plavé vlasy nabírali hlínu a občasné jehličky se dostávali do jeho hábitu. Každý jeho další pohyb to pro něj dělal horší. Každá další vteřina, kterou zde ležel, kterou zde marnil, to pro něj dělala horší. 

Mladý zmijozel se kňourajíc stulil do klubíčka a všichni, ať už paralyzováni šokem nebo zachváceni panikou, sledovali, jak se mu hábitem rozlívá horká krev, kterou měl potřísněný celý oděv.

,,Houbeles umíráš," zařval Hagrid, bílý jako stěna, ,,Pomozte mi někdo, musíme ho vocaď dostat pryč!"

Hermiona se vyřítila otevřít branku, zatímco Hagrid si lehce zdvihl Draca do náruče. Krev mu odkapávala do trávy a Hagrid se s ním rozběhl do stráně nahoru k hradu. 

Harry byl vyděšený, žaludek měl sevřený. Sesul se na zem k brance a sledoval, jak Hagrid běží co nejrychleji a jak se mu Draco, který stačil ztrátou tolika krve padnout do bezvědomí, bezvládně houpe v náručí. Chápal ten spěch. Bojovali za každou vteřinu, kterou mohli pro Draca získat. Každou chviličkou mu ubývalo větší procento naděje na přežití po zásahu nebezpečných drápů hipogryfa. Buď vykrvácí nebo se otráví infekcemi, které stačil do svých nohou hipogryf nabrat. Tak hluboká rána... Draco se musel dostat na ošetřovnu k madame Pomfreyové co nejrychleji. 

Tu noc Harry nemohl usnout. Díval se do stropu a v hlavě si pořád přehrával útok proti Malfoyovi. Nemohl zapomenout na jeho řev a na jeho skřeky. Pořád je slyšel. Odrážely se v jeho hlavě sem a tam, s ozvěnou zněly ještě strašidelněji.

Už dávno přestal bojovat s tím, aby na Draca nemyslel. Vzdal to. Když viděl, jak se Draco skácel k zemi, ztratil plavovlasý zmijozel svou nezranitelnost. Vždy působil tak... tak bytelně, tak silně, tak neohroženě. Ale Harry ho viděl svíjet se v louži vlastní krve vydávajíc uši trhající vzlyky. Bledolící chlapec byl tak křehký. Proč je každý člověk tak křehký?

V Harrym se ozvala onou událostí vyvolaná lítost. A pocit viny. Vždyť Hagrid prezentoval hipogryfy nejen jako obdivu hodné krasavce, ale i jako velmi nebezpečné tvory a Harry jako vždy dokázal, že s nebezpečnými tvory si umí kluk jako on poradit. Díky němu to nevypadalo nebezpečně. Draco si musel myslet, že je Hagrid jen straší nebo že z hipogryfů dělá zbytečně mnohem větší bestie, než kterými opravdu jsou. Harry se vytáhl, Draco očividně nechtěl zůstat pozadu. Nebo nechtěl, aby slavný Harry Potter opět shrábl všechen obdiv jen a jen sám. Chtěl dokázat, že hipogryfové nejsou vůbec nebezpeční a že Harryho čin nebyl statečný, ba že by to byl dokonce politování hodný pokus přitáhnout na sebe ještě více pozornosti, než kterou byl Harry doteď obklopován?