*Jake [Džejký]
Splétám si vlasy na bok, pevně je svazuji gumičkou. Povytáhnu pár pramínků a spokojeně pohlédnu do zrcadla. Své oči obtáhnu černou linkou. Své dlouhé řasy pročísnu řasenkou. Do ruky beru svou nejlepší rtěnku a pevnou rukou obtáhnu své rty. Z postele zvednu květinový věnec, který jsem před chvílí upletla na zahradě a pečlivě si ho upevním do vlasů. Svlékám si svou košili. Nebo spíš jeho košili.
*****
„Ahoj já jsem Jackob." Usměje se na mě ten kluk.
„Jsem Pia" podám mu ruku.
„Je mi sedm a kolik tobě?" nepřestává na mě mluvit.
„Taky je mi sedm" odpovím mu.
„Kde bydlíš? Já bydlím s mámou a s tátou na kopci za městem." Znovu na mě mluví.
„Já bydlím vedle v ulici a už se mě na nic neptej!" řeknu a zamračím se na něj.
„Ale tam přece nejsou domy ty hloupá. Určitě bydlíš jinde." Zasměje se a já se ještě víc zamračím.
„Ale jo jeden tam je." Popotáhnu a mé oči se zaplavují slzami.
„Ty-" Zarazí se Jake.
„Ty nemáš rodiče?" zeptá se a já jen zakroutím hlavou.
Jake mě bez čekání obejme.
*****
Už je to celé desetiletí od doby co jsem přišla o maminku. Tátu jsem neznala.
Prohlédnu se nahá v zrcadle a zhodnotím své tělo přísným pohledem. Nikdy jsem tak strhaná nebyla jako za posledních pár měsíců.
*****
„Chováš se jako děvka Pio!" křičel po mě Jake.
„Neříkej o mě, že jsem děvka! Není to pravda!" strčila jsem do něj.
„Ne! Ne! Není to pravda!" na oplátku několikrát žduchnul do mě.
„Kolik chlapů jsi měla v posteli za poslední měsíc! Tak to spočítej k*rva! Ty že nejsi děvka! To povídej svojí zasr*ný matce, určitě to máš po ní!" křičel jen pár centimetrů od mého obličeje.
„Nikdy takhle nemluv o mojí mámě Jackobe!" křičela jsem, ale přeskakoval mi hlas.
„Až se vrátí stará Pia tak se ozvi." Řekl tiše odešel.
*****
Poskládala jsem košili, kterou jsem celou dobu držela v ruce. Položila jsem ji na postel a sáhla po bílých šatech, které ležely hned vedle. Koupila mi je moje pěstounka do tanečních. Chvíli si je prohlížím a pak je pustím zpátky na postel. Ze skříně si vytáhnu spodní prádlo a pomalu si ho oblékám. Uvědomuji si, jak vypadám nevinná a neposkvrněná. No bohužel už to není pravda.
*****
„Když šukáš s každým tak ti to nevádí. Tak proč bych nemohl taky?" osahával mě.
„Protože jsem kamarádi Jake" plakala jsem.
„To už dávno nejsme Pio" zasmál se a jeho opilecký dech mě udeřil do nosu.
„Jake ne prosím" vzlykala jsem a rukama ho odžduchávala.
No stačil jediný pohyb jeho ruky a nemohla jsem nic dělat. Surově mě zbil a znásilnil. Hned na to usnul a já zůstala ležet a plakala celou noc. Neměla jsem sílu vstát. Ráno když se Jackob probudil na mě udiveně hleděl.
„Co tady děláš?" ptal se.
„Děláš si legraci Jackobe?!" rozkřikla jsem se a znovu začala plakat.
„Takže to nebyl sen?" divil se.
„Ne." Zakroutila jsem hlavou.
„Bože já jsem se vyspal s děvkou" začal vyšilovat.
„Nevyspal. Znásilnil jsi mě. A nejsem děvka. Byla jsem panna Jackobe." Řekla jsem už klidným hlasem a zvedla se k odchodu.
Po cestě jsem sebrala své oblečení a navlékla ho na sebe.
„Ale co všichni ti chlapi!" ptal se zděšeně.
„Potřebovala jsem peníze. Jen jsem se svlékala. Nesměli na mě sahat." Řekla jsem a bouchla dveřmi.
*****
Ten den večer jsem se pořezala. Chtěla jsem se zabít, ale odložila jsem to. Přejela jsem konečky prstů po již zhojených jizvách. I tak jsem se ale zašklebila bolestí. Bolelo mě to uvnitř. Vzala jsem si šaty a navlékla je na sebe. Zapnula jsem zip, který měly na boku. Vklouzla jsem do krásných balerínek a znovu se podívala do zrcadla. Je uvnitř mě a ničí mě. Můj vetřelec.
*****
„O můj bože. O můj bože. O můj bože." Šeptala jsem a sledovala tu malou modrou čárku, která se pomalu objevovala.
Okamžitě jsem se rozplakala. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Druhý den jsem šla k Jackobovi domů. Otevřela mi jeho máma.
„Ahoj Pio. Jake není doma. Jel s jeho přítelkyní na víkend pryč. Mám mu něco vzkázat?" zeptala se s úsměvem.
„Ne to je jedno jen jsem s ním chtěla něco probrat." Řekla jsem smutně.
„Ale zlato vypadáš ztrápeně pojď dál můžeš si promluvit se mnou." Pozvala mě a já neodmítla.
Při šálku čaje jsem jí vyklopila všechno o našem opileckém „sexu", „rozchodu" a dítěti. No nereagovala tak jak jsem čekala. Chvíli jen šokovaně seděla a pak se to stalo.
„Vypadni z mého domu ty děvko! To dítě není Jackoba! Kdo ví, s kým ses vyspala a chceš nám toho spratka hodit na krk! Už nikdy tě nechci vidět! Už nikdy Jackoba nekontaktuj! Zmiz mu ze života!" Hnala mě z jejich domu.
Utíkala jsem až domů a těžce popadala dech od breku. V chodbě mě ubrečenou zastihla moje pěstounka Martha. Držela mě v jídelně tak dlouho, dokud jsem jí neřekla pravdu. Pak mě poslala do pokoje s tím, že si mám sbalit všechny věci, že do týdne budu zpátky v děcáku. Ale pak mi dala druhou možnost, že si ho můžu nechat vzít. Ona totiž v baráku parchanta nechce. Po naléhaní jsem přistoupila na druhou možnost. Ale trvalo mi jen chvíli se rozhodnout, co udělám.
*****
Teď by jste si měli pustit tu písničku :)
A teď jsem tady. O tři dny později. A vím úplně přesně, že můj vetřelec není na tomhle světě vítán. A já také ne. Sebrala jsem dopis který ležel na mé komodě a naposled se podívala do zrcadla. Takhle je to správně. Sešla jsem po schodech do přízemí a pak ven ke schránce. Zrovna kolem šel Sam. Náš pošťák, je mu už přes 40 ale ráda si s ním povídám. Podala jsem mu dopis a on se na mě usmál.
„Doručíš ho ještě dnes?" zeptala jsem se a on se na mě usmál.
„Jasně princezno" pohladil mě po rameni a já mu úsměv oplatila.
Pokýval hlavou a šel dál. Pak mi ještě zamával. Vešla jsem zpět do domu a otevřela zásuvku s léky. Klepaly se mi ruce ale i tak jsem vytáhla tři lahvičky léků na předpis. Všechny byly Marthy. Jedny na srdce, další na tlak a na spaní. Z každé krabičky jsem si jich několik vysypala do dlaně a jednu jsem nechtěně převrhla, ale neřešila jsem to. Vzala jsem sklenici s vodou, která tu leží už od rána. Nasypala jsem si všechny prášky do pusy a zapila. Pro jistotu jsem posbírala ještě pár rozsypaných a taky je zapila. Pak už jsem se rozhodla jít. Otevřela jsem posuvné dveře na terasu a prošla kolem zahradního nábytku. Sešla jsem dva schůdky na kamenitou pěšinku, která mě zavedla až dozadu k mojí oblíbené zahradní houpačce. Léky začaly zabírat docela rychle a už když jsem si sedala na houpačku se mi začala motat hlava. Chvíli jsem seděla a přemýšlela, komu asi budu chybět. Možná trochu Marthe. Má mě v pěstounské péči už pět let. Ale jinak asi nikomu. Ve třídě mě nesnáší. Jackob mě nesnáší. Všichni mě nesnáší. Začala jsem pociťovat únavu a tak jsem si na houpačku lehla. Rozhlížela jsem se po zahradě a v duchu se loučila se všemi, na kterých mi záleží. Hlavně s vetřelcem. A prosila jsem ho o odpuštění, že jsem ho nenechala žít. A pak už jsem zavřela oči.
Z pohledu třetí osoby:
V domě bylo ticho. Až do doby než zachrastil klíč v zámku a dovnitř vešla rozzářená Martha. Dnes se jí v práci dařilo. A její kamarádka jí dala číslo na doktora, který udělá Pii interrupci za polovinu ceny. Vešla do kuchyně a položila nákup na stůl. Když se otočila, všimla si léků na lince. Určitě je tady ráno nenechala. Že by Pia? Co by Pia dělala s jejími léky. Vyšla z kuchyně do chodby ke schodům a zavolala na Piu. No nikdo se neozval. Začínala se bát. Ozvalo se naléhavé bouchání na dveře. Martha na chvíli vypustila Piu z hlavy a šla otevřít. Dovnitř vtrhnul vyděšený Jackob.
„Kde je Pia?" ptal se naléhavě.
„Já-já nevím zrovna jsem přišla." Zakoktala Martha.
Jackob nejdříve vyběhl do patra ale, když zjistil, že je pokoj prázdný běžel zpět. Kolem vyděšené Marthy jen prosvyštěl a probíhal pokoji. No nikde nebyla. Až pak si všimnul otevřených dveří na terasu. Vyběhl ven a věděl přesně kde má běžet. Na tom místě spolu často trávili čas. Martha mu byla v patách. Když vyběhl zpoza stromů už viděl Piino bezvládné tělo na houpačce která se jemně houpala ve větru. Doběhl až k ní a chytil ji za ruku. Byla ledová. Martha mezitím už volala 911. Jackob se snažil najít jakoukoli známku života na jejím těle. Nenašel ani jedinou. Hystericky se rozplakal a tisknul Piinu ruku. Miloval tu dívku z celého srdce. Nosila uvnitř sebe jeho dítě, ale rozhodla se ho tu nechat samotného. Tak moc trpěl právě teď. Nemohl se nadechnout. Martha ho snažila utěšit ale sama na tom nebyla o nic lépe. Přišla o svou dceru. Sice nevlastní ale byla to její holčička.
Pohled Pii:
Podvědomě jsem slyšela dusot bot a pak tolik známý dotyk. A pak už nic. Moje duše opustila mé tělo. Stoupala stále výš a výš. Viděla jsem svou mámu. Na rukou držela dítě. Byl to můj syn. Můj malý vetřelec. Ohlédla jsem se a viděla plačícího Jackoba a Marthu. Už přibíhali také zdravotníci, ale ti už mohli jen konstatovat smrt. Odešla jsem navždy. Vzala jsem si do náruče svého syna a shlížela dolů na svého nejlepšího kamaráda, který objímá mé mrtvé tělo.
„Tatínek to zvládne. Zapomene na nás a bude šťastný broučku. Ale musíme na něj dávat pozor." Mluvila jsem ke svému synkovy a máma mi položila ruku na rameno.
„Teď jsi jeho strážným andělem. Musíš mu pomoct najít lásku." Šeptala.
„Já vím" položila jsem svou ruku na tu její.
„Moc jsi mi chyběla." Řeknu a obejmu ji.
Pohled Jackoba. O 72 let později.:
Pomalým krokem jdu do postele sám si rozestelu. Zůstal jsem sám. Nemám manželku ani děti. Nechtěl jsem je znovu zklamat. Už je mi 89. Celý život jsem se snažil pomáhat mladým matkám v nouzi. Všechno co jsem měl jsem věnoval charitě. Zbyl mi už jen tenhle malý byt. No jediná osobní věc tady byla fotka Pii a ultrazvuk, který mi poslala ten den, co se zabila. Myslím, že už přichází můj čas. Ulehám do postele a pomalu usínám. Asi uprostřed noci mě vzbudí tupá bolest u srdce. Mé srdíčko bije tak pomalu, že ho skoro necítím. Je tady můj konec. Má víčka těžknou a já docela klidně umírám. Má duše vystoupí z mého těla. Je tak mladá. Je mi znovu sedmnáct. Najednou už nejsem v domě, ale stoupám do nebe. Čeká tam na mě. Věděl jsem to. Vypadá stejně jako v ten den. Má na sobě stejné šaty a ve vlasech stejný věnec. Na rukou drží dítě. Cítím se šťastný, že je vidím. Pia mě hned objímá a já ji také.
„Miluju tě." Šeptám.
„I já tebe." oplatí mi.
„Ale řekni mi, proč jsi tak tvrdohlavý. Tak dlouho jsem se snažila, abys zapomněl a měl novou rodinu." Zasmála se.
„Protože jsem věřil, že jednou přijde tenhle den. Vy jste moje jediná rodina. Navždy." Políbil jsem ji.
„Tohle je náš syn Sean" ukázala na prcka a já se usmál.
„Nezapomnělas." Pohladil jsem toho broučka po hlavičce.
„Nikdy bych nezapomněla." Políbila ona mě.
„Měly bychom jít." Řekl jsem, když jsem viděl dva anděly, kteří otevírali nebeskou bránu.
„Jo půjdeme" řekla a já ji objal kolem pasu.
Společně jsem vstoupili do nebe.
×Ufff první příběh který jsem dokončila. Má to 1898 slov a tři a půl stránky ve wordu. To je můj rekord. Doufám že se vám příběh líbil. :) ×
